Ivan Krška

Nástin dějin obce Opatovic
do roku 1914

Z nejstarších dějin obce

I když prehistorické nálezy ukazují, že prostor obce Opatovic u Hranic byl osídlen již ve velmi dávných dobách a název obce nám naznačuje, že vznikla jako produkt kolonizace církevních vrchností, kterým hranický újezd náležel nesporně od druhé poloviny 12. století, přece je výskyt obce v písemných pramenech poměrně pozdní.

Vznik obce

Obec se připomíná výslovně až v r. 1447, kdy Jiří z Kravař vtělil do zemských desek Vokovi ze Sovince helfštejnské panství. Ve výčtu obcí se jmenují i Opatovice s dnes již zaniklou vsí Zimotínem. Problém pozdního pramenného výskytu obce lze po mém soudu překlenout odkazem na místní lidovou pověst. Ta hovoří o tom, že základ obce tvořil původně jen panský dvůr u něhož klášterní opat založil později obec. Nabízí se lákavá domněnka, abychom tuto klášterní lokaci Opatovic ztotožnili s činností rajhradských benediktinů, jimž hranický újezd původně náležel a kde se též v blízkosti kláštera vyskytuje i stejnojmenná obec. Ovšem okolnost, že listinné falzum údajně z r. 1201, které však vzniklo až na počátku 14. století a které podrobně vypisuje hranice zmíněného klášterního újezdu, Opatovice nezná, mluví spíše pro myšlenku spojit vzniklé obce s činností premonstrátského kláštera Hradiska u Olomouce, jemuž hranický újezd náležel bezesporu po r. 1222. Zmíněný dvůr o němž hovoří místní pověst vznikl tedy někdy po tomto datu a později došlo u něho i ke vzniku obce. Ta se dostala později do sféry sousedního panství, jehož střediskem byl hrad Helfštejn.

Svobodný dvůr Mýto

Rokem 1447 končí pak všechny pochybnosti a nejasnosti pokud jde o vznik obce, neboť zmíněný zápis zemských desek olomouckých nenechává nikoho na pochybách, že jde o Opatovice u Hranic. Další zpráva o obci pochází již z následujícího roku, neboť r. 1448 Vok ze Sovince převedl své manželce Machně z Meziříčí, jinak z Křížanova, její věno od zboží křížanovského na Opatovice u Hranic se svobodným dvorem, avšak vyjímaje oves, seče a lipenské mýto, které se v té vsi vybírá. Zápis nás tedy informuje o tom, že v obci byl svobodný dvůr a dále o tom, že se v obci, která byla jednou z těch, které tehdy tvořily hranice helfštejnského panství, vybíralo zmíněné již mýto. Zadlužený Vok ze Sovince helfštejnské panství neudržel. Prodal ho r. 1467 Albrechtovi Kostkovi z Postupic a v příslušném zápisu zemských desek olomouckých se ve výčtu obcí celého panství znovu objevují Opatovice se Zimotínem.

Vilém z Pernštejna

Helfštejnské panství však ani v držení Albrechta Kostky z Postupic dlouho nezůstalo. Od zadluženého pána je i s naší obcí koupil r. 1475 Vilém z Pernštejna.

Nejstarší privilegium obce

S osobností Viléma z Pernštejna je pro Opatovice spojeno první známé privilegium obce z r. 1506. Vilém tehdy na prosby fojta, konšelů a celé obce vsi Opatovic dovolil, aby obec dědičně užívala pozemky tehdy již pustého Zimotína. Protože však část pozemků byla dána k Ústí a jedna louka k ústeckému mlýnu, obdržela obec les podle rybníka Řevňova (Dřevňova) i s ouvratěmi po jeho obou stranách. Za toto privilegium odváděla obec vrchnosti jednu kopu groší širokých rázu pražského a čísla moravského.

Berňová registra

O deset let později r. 1516 je naše obec doložena v tzv. berňových registrech. Z těchto se dovídáme, že obec měla tehdy 26 usedlých poddaných. Fojt Václav s konšely Mikulou a Janem v obci nasbírali celkem 6 zl. a 14 grošú berně. 18 grošú navíc bylo získáno od fojta a ze dvou usedlostí, jejichž původní držitelé zemřeli a usedlosti se převáděly na držitele jiné. Roku 1516 udělil Vilém z Pernštejna privilegium pro všechny obce helfštejnského panství a jeho dobrodiní používaly tudíž i Opatovice. Privilegium se týkalo poddaných, fůr při svážení a rozvážení ryb a plodů a také svážení dřeva na tarasy k rybníkům. Vilém ustanovil, aby poddaní nebyli přetěžováni nadměrnými fůrami. Pokud tyto přece konali, měli být vrchností vypláceni podle vzdálenosti, odkud příslušnou fůru vezli.

Jan z Pernštejna

V otcových šlépějích pokračoval i Vilémúv syn Jan. Ten roku 1520 udělil vsím helfštejnského panství právo vaření piva v „čas sečení luk a žní“. Pivo si mohl vařit každý poddaný k své potřebě. Opatovic se týká též jeho další privilegium z r. 1540, kterým na prosby obcí mezi nimiž jsou opět jmenovány i Opatovice, dovolil užívat role a „panské pustiny“ i jejich prodávání za dědičné platy odváděné vrchnosti. Prodej těchto pozemků se však bez vědomí vrchnosti neměl dít.

Urbář z roku 1530

Postavení poddaných z pernštejnské doby dobře ukazuje soupis poddaných a jejich povinností (urbář), který vznikl kolem r. 1530. V pramenech bývá jinak podle původního názvu citován jako „registra loučná a kopaninná panství helfštejnského“. Tento urbář nám především ukazuje, podobně jako později vzniklý soupis usedlých na panství z r. 1539, že v obci žilo 31 poddaných a navíc fojt.

Diferenciace poddaných

Poddaní byli již značně sociálně diferencováni. Dělili se na držitele lánu, tří čtvrtin lánu, pololáníky a zahradníky, kteří byli nejnižší sociální kategorií. Řada poddaných držela též pozemky pustého Zimotína.

Celoláníkem obce byl Janík, držiteli tří čtvrtin lánu Pavel Pavlas, Jan Šilhánek, Václav Šumberk a Jan Kšezů, pololáníky Toman Vimio, Vašek Chvála, Mikuláš Mlynář, Jiřík Skládaný, Jan Racek, Janek Kundrátek, Jura Čeleda, Vašek Čeleda, Omasta, Vašek Kundrátků, Mikeš Zajal, Matúš Olšovský, Matúš Pleva, Jan Valšovský, Vašek Machačů, Štěpán Kotršů, Jura Slabý, Matěj Náchodů, Jan Koplínek, Vaněk Kšezů, Štěpán Sysel a Mikuláš Řehného. Zahradníky byli Matěj Kundrátek, Mach Dragač a starý fojt Václav, známý nám již z r. 1516, jenž držel navíc půl pustého lánu. Tak půllán Jiříka Skládaného byl spojen s držením pusté zahrady a rovněž i půllán Mikuláše Řehného, jemuž byla zahrada prodána do dědičného užívání. Zahradník Dragač držel kromě zahrady navíc pustý čtvrtlán. Pusté čtvrtlány drželi navíc ještě Janek Kundrátek, Jan Nebesák, Mikeš Zajal, Matúš Pleva a Šimek Valšovského schovance, který se jinak v seznamu láníků, třičtvrtěláníků, pololáníků a zahradníků nevyskytuje. Fojt držel bývalé svobodné dvorství (dvořisko) spolu s loukou a pustou zahradou. Fojtství v obci bylo zákupní, tj. jeho držba, povinnosti i práva byly upraveny zvláštní smlouvou, jak bude ukázáno v další kapitole.

Povinnosti držitelů lánu a jeho částí

Držitelé tří čtvrtin lánu odváděli po 26 groších svatojirského a svatováclavského úroku. Václav Šumberk platil pouze po 25 groších a jeho usedlost byla též osvobozena od robotního platu, dávky slepic a ovsa (ospů). Jan Šilhánek platil o obou termínech, pololáníci platili po 18 groších. Jiřík Skládaný a Mikuláš Řehného, kteří drželi též pusté zahrady, odváděli navíc po dvou groších o obou termínech. Od robotních platů byly osvobozeny půllány Vaška Chvály a Jana Valšovského, oba však platili po půl kopě grošů o obou termínech.

Povinnosti zahradníků

Zahradníci platili po čtyřech groších o obou termínech, avšak Mach Dragač, jenž držel navíc pustý čtvrtlán, odváděl po 20 groších o obou termínech a starý fojt Václav, mimo běžné dávky ze zahrady, navíc po půl kopě grošů o obou termínech za pustý půllán.

Fojt

Držitel pustých čtvrtlánů platili po 9 groších o obou termínech, fojt z dvořiska a louky 45 grošů na oba termíny a čtyři groše z pusté zahrady rovněž na oba termíny.

Jiné povinnosti

Kur dával každý „rolník“ patero až na Šilhánka, který jich dával sedm. Tři kopy a 12 grošů dostávala vrchnost o vánocích a o sv. Janu, od těch, kdo drželi pole panského dvora. Ze Zimotína za pastvu dávala obec o sv. Jiří 2 kopy a 18 grošů a tuto částku odváděla společně se Zbrašovem. Za tzv. kalní roboty (v prostoru zaniklé vsi Kaly), platila obec 46 grošů o sv. Martině mimo ty, kteří byli z této povinnosti vyňati. Povinnosti podléhalo 23 poddaných.

Za odúmrť (právo vrchnosti zabrat usedlost bez přímých dědiců) měla obec dávat ročně krávu; byla však uzavřena dohoda, aby se místo krávy ročně odváděla 1 kopa a 13 grošů o sv. Jiří. Vajec dával každý rolník po deseti až na Vaška Chvalova, Václava Šumberka a Jana Valšovského. Zahradníci dávali po pěti vejcích. Vrchnosti vycházelo z Opatovic po 12 kopách a 14 groších svatojirského a svatováclavského úroku, 2 kopy a 7 kusů slepic o vánocích z nichž měla každá hodnotu jednoho groše, za dvorská pole po 3 kopách a 12 groších o vánocích a o sv. Janu, 2 kopy 18 grošů za pastvu ze Zimotína o sv. Jiří, 46 grošů za kalní roboty o sv. Martině. Za krávu dávala obec 1 kopu 13 grošů o sv. Duchu, kdy vrchnost rovněž dostávala z Opatovic 4 kopy a 15 vajec. Dále 23 rolníků (láník, třičtvrtěláníci a půlláníci) dávalo vrchnosti 23 měřic rži míry hranické a 49 měřic ovsa míry lipenské. Každý dával po jedné měřici rži a 2 měřicích ovsa až na Šilhánka, který mimo měřice rži dával ovsa 3 měřice.

Krčmář, řezník

Z urbáře se dovídáme, že mimo výše uvedené poddané, seděl v obci navíc krčmář, jenž odváděl dvě měřice ovsa. V Opatovicích byl rovněž řeznický krám (štok masařský) z něhož vrchnosti vycházelo ročně 12 grošů. Spolu se Soběchlebskými, Radotínskými, obojími Nětčickými, Rakovskými a Paršovickými, odváděly Opatovice konečně vrchnosti plat za nekonání hlásky na Helfštejně. Všechny tyto obce platily hromady ročně 8 kop grošů. Poznamenejme ještě, že urbář z r. 1530 uvádí ve všech případech dávky v groších míšenských, jejichž hodnota byla proti grošům českým poloviční. Z urbáře je patrno, že v období Pernštejnů nebyla obec zatížena robotními povinnostmi. Ty byly převedeny na pevné platy. Tak výše berně nebyla vysoká, činila nejvýše 10 % ročního výnosu poddanské usedlosti. Pernštejnové, kteří drželi řadu panství, nepotřebovali své poddané tísnit robotou a přemírou jiných povinností, jako tomu bylo u pozdějších předbělohorských držitelů panství, kteří fakticky žili z výnosu jediného velkostatku.

Změna panství

Než však k tomu došlo, prošla obec spolu s Černotínem, Hluzovem, Ústím a Zbrašovem významnou správní změnou. Prodejem Jana z Pernštejna r. 1547, vloženým do zemských desek olomouckých 6. ledna 1548, se výše uvedené obce staly namísto dosavadního panství helfštejnského, součástí panství hranicko-drahotušského, které Jan rovněž prodal. Místo Helfštejna se pro Opatovice „s lesem Jedlovcem a pustou vsí Zimotínem pod Valšovicemi, co k Opatovicím přísluší“, stal sídlem vrchnosti hranický zámek s novým pánem Václavem Haugvicem z Biskupic. A tím končí i nejstarší část dějin obce, neboť se správní změnou se pronikavě změnily i poměry jejich obyvatel.

Opatovice od druhé poloviny 16. století do r. 1622

Jan Kropáč z Nevědomí

Změna vrchnosti i panství obci neprospěla. Václav Haugvic z Biskupic prodal již r. 1553 panství Janu Kropáčovi z Nevědomí, který se na rozdíl od Pernštejnů, brzy ukázal vrchností tvrdou a chamtivou. Názorně to ukazuje urbář hranického panství z r. 1569.

Urbář z r. 1569

Tento urbář v úvodu pro ves Opatovice konstatuje, že ve vsi je 32 usedlých i s fojtem. Neuvádí bohužel jednotlivé kategorie usedlých a tak jen podle výše svatojirského a svatováclavského platu lze usoudit na stále se prohlubující sociální diferenciaci v obci. Nejvíce tohoto platu odváděli Jan Jácha a Matěj Hejný a to po 22 groších a pěti denárech, 17 grošů a jeden denár odváděl Václav Moudrý. Po 16 groších a pěti denárech odváděli Václav Vašín, Jiřík Valica a Jan Černockej, 15 grošů a 1 denár o sv. Jiří a o sv. Václavu odváděl Pavel Šálenej. Po 14 groších a dvou denárech odváděli Jan Pytr Popů a Adam Střítezský, po 13 groších a půldruhém denáru Mikuláš Mech a Vašek Bezděk. Po desíti groších a jednom denáru platili Matěj Rypal, Vaněk Luža, Jan Zdražil, Pavel Šiška a Jan Bažant. Nejpočetnější kategorie v obci byla těch, kteří o obou termínech odváděli po devíti groších a jednom denáru. Byli to Tomáš Vychopeň, Jan Skoropreč, Pavel Vraczal, Vaněk Vaniš, Matouš Matuška, Matěj Nechal, Jakub Kubička, Martin Vašinů, Pavel Trouba, Jan Janda, Jan Janouch, Vašek Jahodů, Jíra Skoroprečů a Václav Vaňák. Nejméně odváděl svatojirského a svatováclavského platu Jiřík Krbek, zřejmě chalupník, a to po dvou groších. Z fojtství, jehož vlastníkem byl zákupní fojt Petr Polák, dostávala vrchnost po jednom zlatém a 17 groších o obou termínech.

Zvýšení dávek

Jak patrno Kropáč převedl v urbáři činžovní platy z grošových počtů na zlaté. V porovnání s urbářem z r. 1530 se činžovní platy opatovských poddaných zvýšily. Vrchnosti vycházelo z Opatovic ročně 13 zlatých, 20 grošů a 3 denáry o sv. Jiří a sv. Václavu. Tehdy tak poddaní platili novou dávku na neprodávání volů po 2 a půl zlatém. Za odúmrť o sv. Duchu platila obec 1 zlatý, 7 grošů a dva denáry. O sv. Janu z dvorské role a louky, kterou držela obec, dostávala vrchnost 3 zlaté a 7 grošů a tutéž dávku platila obec o vánocích. Ze Zimotska o sv. Martinu vycházelo vrchnosti z Opatovic 2 zlaté, 28 grošů a 5 denárů, ale vrchnost později zvýšila tuto dávku na celé 3 zlaté. Zvýšeny byly rovněž dávky slepic a vajec. Slepic odváděly Opatovice dvě a půl kopy, vajec 5 kop a 25. Převedením na novou míru, si vrchnost zvýšila i dávky rži a ovsa. Marně obec protestovala, že na „novou míru zsejpati a v to trefiti nemohou“. Proti 26 a polovině měřice staré míry rži vycházela v nové míře dávka na 30 a půl měřice a 4 mírky. Proti 56 starým měřicím ovsa vycházelo pak vrchnosti na novou míru 61 a půl měřice. Bdělé oko nové vrchnosti nezapomnělo ani na plat kalní.

Protože území této zaniklé vsi náleželo po r. 1547 nadále k panství helfštejnskému, ustanovil Kropáč již r. 1559, že obec, kromě fojta Šimona Holany, Matouše Matušníka, Jiříka Hrbka, Pavla Luže, Matěje Jitráska, Tomáše Bílého, Jana Nebesáka a Vaňka Moudrého, je povinna robotovat jeden den na panských újezdech, kde měla „na ozim žíti“. Druhý den měla obec sklízet trávu na tzv. Vejzbochově louce. V případě že by vrchnost louku nesekla, robotovala obec až na výše uvedené na újezdech i druhý den.

Roboty

Zesílené vykořisťování poddaných za Jana Kropáče z Nevědomí se projevilo i dalšími robotami a povinnostmi o nichž se v urbáři z r. 1530 neděje zmínka. Opatovští káceli vrchnosti v případě potřeby dřevo a to buď v opatovském lese, nebo v tzv. hájenství hemerském za řekou Bečvou. Toto dřevo byli povinni „zvoštěpovat“ a dovézt na místo určení. Rovněž dělali koly z doubí a ploty z proutí podle pokynů hajných podél stohů a rolí při cestě „od mesla velických lidí i jinde při zahradách“. Koly i proutí byli povinni přivézt tak na místo určení. Všichni rolníci ze vsi přiváželi po desíti fůrách dřeva každý rok buď k zámku, nebo pivovaru, či na jiné určené místo. Dřevo byli povinni „nadělat“ podle pokynů hajných. Zvýšenou měrou se nová vrchnost věnovala myslivosti. Proti 14 hajným za Pernštejnů jich bylo za Kropáče na panství celkem 21. Tak v Opatovicích byla zřízena tenatnice. V případě honu na vysokou „v horách opatovských, zbrašovských a v hemerském hájenství“, brali Opatovští veliká tenata na vozy a ty, kteří nevezli „na ochoz“. Všichni poddaní chodili na velké i malé hony. V případě zmáčení tenat, tato sušili a opatrovali před poškozením. Byli povinni opravovat i jiná další tenata. Dále vozili opatovští poddaní „k stavění zámku, dvorů a jiných věcí“ kamení, dříví i jiné potřeby. Při stavění konali pěší robotu když na ně přišla řada a dováželi palivové dřevo. K vápenici vozili „kamení vápenný“ a od vápenice vypálené vápno k zámku. Do panských vinohradů u Bzence vyhotovovali kolíčky a konali i jiné povinnosti, zač jim vrchnost platila. Při chmelnicích otrhávali chmel, kam podle pořádku vysílali na jeden den čeleď. I ženy opatovských poddaných obmyslila vrchnost povinnostmi. Ročně spřádaly po dvou loktech příze. Na loket konopný vycházelo 24 pásem, na loket koudelný pásem 16. Lámaly dále a potíraly ročně po dvou „kytách“ konopí. Nový plat za neprodávání volů vznikl tak, že si vrchnost osobovala roční prodej jednoho vola do panské kuchyně, za vrchností stanovenou cenu. Vrchnost proměnila tuto povinnost za výše uvedený plat 2 a půl zlatého, kterou obec odváděla o obou zmíněných termínech. Záleželo však na libovůli vrchnosti, zda se nevrátí k „starému pořádku“.

Hajný

Na panský příkaz jezdili konečně opatovští poddaní pro ryby i rybí násadu, kterou nasazovali tam, kde vrchnost poroučela. Opatovice měly tehdy i hajného, jenž spolu s hajným ze Zbrašova spravoval opatovské hájemství. Hajní vybírali v případě úrody žaludů plat od poddaných, kteří v hájemství chtěli pást vepřový dobytek. Obvykle se platilo po třech až čtyřech groších a měřici ovsa z jednoho prasete. Hajní rovněž vybírali plat z čihadel a čižby, pokud se jí poddaní zabývali. Kropáčův urbář též uvádí, že vsí „jde potok opatovský od Zimotska na oustský mlejn a pod Oustím do Bečvy vpadá“.

V tomto potoku jsou „mřeny, hruze“, jiné drobné ryby a raci. O tento potok se rovněž starají opatovští hajní, kteří v něm „s lidmi z Opatovic ryby i raky k potřebě panské loviti a nahoru co popadnou posílati, neb sami přinášeti mají“.

Fojtství

Záznam urbáře konstatuje tak, že v Opatovicích je zákupní fojt Petr Polák. Kropáč dal přezkoumat i jeho povinnosti a r. 1568 zjistil údajně na základě dvou listin Viléma z Pernštejna, že fojt kromě 25 grošů odváděných o sv. Jiří a sv. Václavu má navíc platit půldruhé kopy grošů ze čtvrti roli a louky a 4 groše „nějakejch sedlisk pustejch“. A tak v kropáčovském období platební povinnost fojtství vzrostla na již uváděný 1 zlatý a 17 grošů, které fojt platil o obou termínech. Fojt byl dále povinen přivézt vrchnosti bečku desítku vína. Za toto mu vrchnost dávala 1 a půl zlatého. Přivezl-li dvojnásobek, (drejlink) dostával 3 zlaté. Dále byl fojt povinen „kdyby potřeba panská toho nastala“, jít na vojnu „na dobrém a hodném koni ve zbroji a s těmi zbraněmi a potřebami jakž sluší“. Když se fojtství prodávalo, dostávala vrchnost z každých 10 zlatých 1 zlatý a z každých 10 hřiven 1 hřivnu.

Poddanské zřízení

I pro Opatovice platilo poddanské zřízení Kropáčovo, jehož artikule musily být čteny každého čtvrt roku v obecní hromadě. Zřízení obsahovalo ustanovení o povinnostech fojta i konšelů, kteří měli zejména pečovat o odvádění platů, dávek i robot vrchnosti. Bdělo nad denním životem poddaných, zakazovalo morální výstřelky, polní pych a věnovalo pozornost i požární ochraně. Fojt měl zakázáno poddanné bít, „vzpurné“ však mohl trestat. Zřízení položilo důraz i na plnění náboženských povinností poddaných, kteří v této době začali přecházet od utrakvismu k myšlenkám luterské reformace, přicházející nejdříve z Hranic a později i z Paršovic, kam byly Opatovice přifařeny. Zesílené vykořisťování poddaných nepominulo ani za Kropáčových nástupců Anny Kropáčky z Nevědomí, provdané v prvém manželství za Jana z Kunovic a ve druhém za Jana mladšího z Žerotína a za jejího syna Jana Jetřicha z Kunovic. Ten vedl nákladný život renesančního šlechtice, v útlaku nejen nepovolil, ale do vsí hranického a drahotušškého panství prosazoval odběr nekvalitního panského piva.

Zdeněk Žampach z Potnštejna

Když se r. 1600 novou vrchností pro panství hranicko-drahotušské stal Zdeněk Žampach z Potnštejna, budovatel hranického zámku v jeho dnešní podobě, zdálo se zprvu, že Opatovice po delší době dostaly mírnější vrchnost.

Privilegium z r. 1606

Privilegiem z r. 1606, kde jsou Opatovice čítány k panství drahotušskému, zbavil Žampach poddané povinného přivádění volů na hranický zámek a smlouvání se s vrchností „o slušnou cenu“. Poddaní jsou v této listině diferencováni na rolníky a zahradníky, „kteří role mají a koně chovají“, dále pak na chalupníky bez rolí a koní. První platili po 15 groších bílých o sv. Jiří a Václavu, druzí po půlosmu grošů bílých o obou termínech za zproštění výše uvedené povinnosti. Dále osvobodil Žampach opatovské poddané od stavění sirotků k panským službám na zámek. Sirotci mohli být ponecháni ve vsi, přebyteční mohli odcházet do služeb v okolních vesnicích. Vrchnost si ponechala právo na sirotky mužského pohlaví v případě vojenské potřeby a svévolně jednající sirotky byli Opatovští povinni oznámit vrchnosti k potrestání. Za nestavění sirotků, brala vrchnost od poddaných ročně 9 zlatých počtu moravského. Žampach dále potvrdil Opatovicím užívání hájku „Oslyny“ (dnešní Osilná) pod Zimotskem „až po meze oustské a chrastin v koncích rolích jejich až též po meze oustské“. Tak mohli užívat všechny trávníky a „vejhony“, neměli tam však klučit a orat. Za toto dostávala vrchnost 2 zlaté počtu moravského o sv. Martině. Opatovským rolníkům s koňmi a rolemi, byl dále prominut dovoz paliva k zámku, pivovaru a cihelně i tyčí do „chmelníku“ a dovoz „vápenného kamení“ do vápenice. Rovněž jim bylo prominuto okopávání a trhání chmele, dělání šindele a vinohradních kolíčků i pěší roboty k vápenici. Z těchto robot byli „věčně propuštěni“ a každý z nich dával o sv. Havlu vrchnosti „po 21 groši bílým“. Z robotních povinností zůstala Opatovským povinnost „jednu velikou louku i s ouvratěma podle rolí dvorských ležící až po cestu, kterouž se k Rakovému jede dobíhající, na seno posíci a do dvora opatovského svésti“. Zahradníci a chalupníci byli povinni na této louce „všeckno seno usušiti i hrabati a do kop dáti“. Dále byli Opatovští povinni „síci obilí při dvoře hrabičnou nebo holou kosou a tak jeden den žíti“. Každý rolník, který choval koně, byl dále povinen vyvézti z opatovského dvora po čtyřech fůrách hnoje na role, patřící k tomuto dvoru.

Opatovice a kat

Z doby této vrchnosti se děje zmínka o Opatovicích i ve známém porovnání Hranic a Drahotuš o kata z r. 1602. Drahotuše se tehdy se všemi vesnicemi a tedy i s Opatovicemi zavázaly, že v případě potřeby budou brát kata a „posla právního rychtářského“ z Hranic. Na vydržování kata platily i Opatovice po 1 bílém groši z každého usedlého.

Naděje poddaných v novou vrchnost se nesplnily. Žampach se ukázal vrchností ještě tvrdší než předešlé. Nedbal na poddanská privilegia, nutil k odběru panského piva a ryb i k nebývalým robotám i dávkám. Poddané i měšťany z Hranic a Drahotuš trestal vězením, bitím a pokutami. Dostal se do sporu s poddanými, měšťany obou měst panství i s okolní šlechtou. Útlak vesnických poddaných nabyl za Žampacha takové intenzity, že když měšťané obou měst byli nakonec ochotni se s Žampachem smířit, vsi obou panství ho dále odmítaly a jednání Hranických a Drahotušských ostře odsuzovaly. Žampach nakonec po prozrazení „piklů proti zemi Moravské“ do nichž se zapletl, prodal rychle panství hranické i drahotušské Karlovi Pergarovi z Pergu.

Mol z Modřelic

Ani tato vrchnost neslynula v zacházení s poddanými dobrou pověstí. Její přijetí za pány se proto protáhlo do následujícího roku. Nakonec po třech letech tato vrchnost panství opět prodala Václavovi Molovi z Modřelic. Mol potvrdil téhož roku privilegia obou měst i vesnic obou panství. Jako předešlé vrchnosti však dodával do vsí panství panské pivo, pálenku i ryby. Rozšířil chov ovcí i skotu, což vedlo k zesílení robotních povinností poddaných, kteří byli zatěžováni pracemi při panských dvorech. Za Molovy éry bylo jen v opatovickém dvoře chováno 700 ovcí a 50 kusů skotu. Jako rozhodný luterán se Mol účastnil stavovského povstání a byl zvolen jedním z moravských direktorů. Po bělohorské katastrofě se uchýlil na hranický zámek a snažil se ve prospěch luterství intervenovat u saského kurfiřta a vitenberské university. V květnu r. 1621 byl však zajat císařským vojskem na zámku v Hranicích a uvězněn v Olomouci. Přestup na katolictví mu nepomohl a očekávaného pardonu se nedočkal. Zemřel r. 1623 ve vězení a již o rok dříve bylo hranicko-drahotušské panství císařem darováno typickému představiteli protireformace olomouckému biskupovi, kardinálu Františkovi Ditrichštejnovi. Pro naši obec nastalo nové období dějin, které přinesly obci hlubokou zkázu, úpadek a další zesílení vykořisťování novou vrchností.

Opatovice od r. 1622 do revolučního roku 1848

Kardinál Ditrichštejn

S novou vrchností nastává jedno z nejtěžších období v dějinách obce. Ditrichštejnové mírou vykořisťování předstihli všechny dosavadní vrchnosti. K útlaku ekonomickému se navíc přidružil útlak ideologický. Z popudu kardinála Ditrichštejna zahájila již v červenci roku 1622 na hranicko-drahotušském panství i na sousedním panství lipenském jezuitská misie, vedená Janem Drachoviem. Došlo k vypovězení luterského i bratrského duchovenstva na obou panstvích. Paršovická fara nebyla pro nedostatek duchovenstva obsazena a Opatovice byly přikázány pod duchovní správu katolického faráře ve Všechovicích.

Rekatolizace

Protireformace narazila na odpor poddaných. Když kardinál Ditrichštejn navštívil r. 1623 Hranice, dostal od poddaných vsí supliku za ponechání svobody náboženství. Kardinálovo přemlouvání se minulo účinkem. Kardinál proto nařídil vesnické fojty uvrhnout do vězení a dva „nejvzpurnější“ dokonce osobně inzultoval. Před tvrdým zákrokem suplikanti nakonec kapitulovali. Rekatolizace byla navíc provázena válečnými útrapami. Tak například polští vojáci v císařských službách řádili na panství tak, že to dokonce vyvolalo protesty zmíněné již jezuitské misie u kardinála. Hluboká nespokojenost poddaných vedla nakonec k tomu, že měšťané z Hranic a Drahotuš a poddaní ze vsí, aktivně podpořili protihabsburskou akci dánského vojska, které v r. 1626 pod vedením známého Mansfelda vpadlo na Moravu. Posádka v Hranicích byla donucena ke kapitulaci a mansfeldskému vojsku se dostalo i peněžité podpory od obou měst a vsí panství. Opatovice přispěly tehdy částkou 6 zlatých.

Zrušení fojtství

V příštím roce se však válečná situace změnila. Císařské vojsko přešlo do protiútoku, Hranice byly 11. července 1627 dobyty Španěly pod vedením Lorenza del Maestro a 16. října následovala krvavá exekuce, jí bylo popraveno 12 předních účastníků vzpoury. Ditrichštejn potrestal i fojty a dvořáky ze vsí panství. Zákupní fojství v Opatovicích bylo rovněž zrušeno a rozděleno mezi čtyři poddanské usedlosti.Kardinál si rovněž vyhradil právo vinného šenku do vsí, což se stalo základem nové a dotud nebývalé dávky, jíž byli postiženi i opatovičtí poddaní.

Urbář 1663

Bídu a utrpení poddaných dovršila válečná litice čtyřicátých let 17. století, kdy panství pustošilo císařské i švédské vojsko. Dosah katastrofy pro Opatovice je patrný z revidovaného kropáčovského urbáře z r. 1663. Z 32 předbělohorských usedlostí zůstalo v r. 1663 v Opatovicích pouze 26. Navíc byl ve vsi krčmář, který nedával žádného platu. Zápis urbáře úvodem konstatuje, že v obci jsou 2 chalupníci, 2 zahradníci a 22 sedláků. U jednotlivých poddaných však není uváděno do jaké kategorie náleželi a tak jen podle výše platů lze usoudit, že Martin Hlobil a Matouš Matuška patřili k chalupníkům, Jan Zuberský a Martin Moučka k zahradníkům a Jiří Číhal, Václav Dostál, Ondřej Pustějovský, Martin Milocký, Jiřík Březina, Pavel Kloz, Martin Vykopal, Matěj Vejvoda, Jiřík Bathor, Jan Vyhasil, Lorentz Khelar, Mikuláš Machanec, Jura Palásek, Jan Maťa, Václav Vinklárek, Tomáš Dorazilík, Michal Bratrich, Václav Novák, Václav Stojín a Pavel Král k sedlákům.

Lánový rejstřík

Přesnější sociální diferenciaci poddaných uvádí pro Opatovice lánový rejstřík z r. 1675. Opatovice tehdy měly 23 selských usedlostí s poli a 4 domkáře bez polí. Do prvé kategorie patřili Jiří Číhal, Václav Dostál, Mates Pustějovský, Martin Milocký, Jura Březina, Martin Glos, Tomáš Dorazilík, Jan Stratil, Václav Novák, Jiří Koutný, Matys Vejvoda, Jan Dohnal, Lukáš Vykopal, Jiří Bathor, Martin Moučka, Jan Vyhasil, Lorentz Khelar, Václav Machanec, Jiří Polášek, Jan Maťa, Václav Stojan, Martin Michálek a Václav Vinklárek. Do kategorie domkářů bez polí rejstřík počítá Juru Malinu, Martina Hlobila, Juru Tkadlece a Ondřeje Onderku.

Urbář z r. 1684
Dvůr

Revidovaný urbář z r. 1663 zachoval vcelku kontinuitu s předbělohorskými dávkami, které rozšířil o dávky stanovené kdysi Žampachem a o vinný plat, který stanovil kardinál Ditrichštejn, když si po potlačení mansfeldské vzpoury vyhradil právo vinného šenku do vsí hranicko-drahotušského panství a poddaní se za nebrání panského vína musili ročně vykupovat touto dávkou. Naproti tomu nový urbář z r. 1684 odhaluje v plné míře intenzitu zvýšeného pobělohorského vykořisťování poddaných vrchností. Konstatuje, že ve vsi je dvůr o 326 měřicích z nichž jsou 2/3 obdělávány a 1/3 leží úhorem.

Ze dvora vychází vrchnosti ročně 505 čistých měřic obilí a 14 liber lnu, konopí a koudele. Ve dvoře je chováno 500 ovcí, 25 krůt, 44 husí, 58 kachen, 82 slepic a kuřat, 40 kapounů, 11 prasat a 27 krav. Z 15 kusů luk při dvoře vychází vrchnosti ročně 115 a 2/4 fůr sena a otavy. Při dvoře je panský šafář, šafářka, tři čeledíni a pasák krav.

Diferenciace poddaných

Někdejší dědičná rychta v Opatovicích je zrušena a pozemky byly rozděleny mezi 4 sedláky. Ani v r. 1684 nedosáhly ještě Opatovice předbělohorského stavu usedlých. Urbář konstatuje, že ve vsi je 20 sedláků, 3 zahradníci, 3 chalupníci a 2 podruzi. Ze sedláků Jiří Číhala, Jakub Pustějovský, Jan Milocký, Jura Kútný, Jan Vyhasil a Václav Vinklárek jsou držiteli tří čtvrtin lánu, Václav Dostál, Jura Březina, Martin Glos, Jan Stratil, Václav Novák, Matěj Vejvoda, Jan Dohnal, Lukáš Vykopal, Martin Hlobil, Jura Libosvárský, Vavřinec Keiner, Václav Machanec, Jura Polášek a Jan Maťa drží dvě čtvrtiny lánu. Zahradníky se čtvrtlánem v Opatovicích jsou Tomáš Dorazil, Kryštof Baul a Martin Michálek. Chalupu drží Jura Malina, Ondra Pustějovský a Václav Dostál. Za podruhy jsou počítáni v urbáři Vašek Malina a Vašek Kopečný, kteří mají svá obydlí na obecním luhu, neplatí vrchnosti nic, avšak robotují jeden den týdně.

Dávky

Výše jednotlivých dávek je počítána v krejcarové měně a byla různě odstupňována jak pro jednotlivé kategorie poddaných, tak i uvnitř těchto kategorií. Vrchnosti vycházelo po 10 zlatých, 52 krejcarech a 5 haléřích svatojirského a svatováclavského platu, po 4 zlatých, 57 krejcarech a 3 haléřích za nedodávání volčat do panské kuchyně rovněž o obou těchto termínech, 1 zlatý a 3 krejcary za odúmrť, z polí Újezdů a za louky při Luhu o sv. Janu 2 zl. 41 krejcarů, o sv. Martinu ze Zimotska 3 zlaté a 38 krejcarů, z luk 18 krejcarů a 4 haléře, 1 zlatý a 3 krejcary platu ptačího, který měl svůj počátek v Kropáčově ustanovení o čižbě, 18 zlatých, 12 krejcarů a 3 haléře za nedovážení dřeva do zámku, 12 zlatých a 15 krejcarů za slepice, 1 zlatý, 17 krejcarů a 2 haléře za vejce, 31 zlatých a 30 krejcarů za nebrání panského vína, 1 zlatý a 32 krejcarů za hlásku, 19 a 4/8 měřice žita a 38 měřic ovsa.

Včelíny

Celá obec platila dále 1 zlatý, 36 krejcarů a 2 haléře z malé louky nad jezery a 2 zlaté, 1 krejcar a 2 haléře z polí Ůjezdů a z luk při Luhu. Václav Sehnal z Paršovic a Ludvík Novák platili ze včelína v háji Hrabině 28 krejcarů.

Hajný

Hajný dával buď jeřábka, nebo platil 35 krejcarů. Byl volen z usedlíků, bral pro vrchnost platy z lesa, činžovní platy, platy z polí, luk a včelínů, dostával palivové dřevo zadarmo a byl osvobozen od roboty. 26 opatovských poddaných musilo však brát vrchnostenské dřevo povinně.

Číhala, Březina, Glos, Kútný, Vinklárek a Vykopal za 1 zlatý a 10 krejcarů, dvoučtvrtník Dostál za 46 krejcarů a 4 haléře, Milocký, Pustějovský, Dorazil, Stratil, Novák, Vejvoda, Hlobil, Vyhasil, Keiner, Machanec, Polášek, Maťa a Libosvárský za 35 krejcarů, Dohnal za 23 krejcarů a 4 haléře, Michálek a Václav Dostál chalupník za 14 krejcarů.

Povinné braní dřeva

Povinnému braní vrchnostenského dřeva ušli tedy pouze podruh Vašek Kopečný a čtvrtník Baul o němž zápis konstatuje, že má bídu. Také druhý čtvrtník /zahradník/ Michálek měl velmi špatná pole, ale vrchnost mu přesto rozvrhla činži, kterou byl povinen odvádět.

Rychtář

Ten sedlák, který byl vrchností zvolen za rychtáře, šenkoval vrchnostenské pivo a pálenku a byl osvobozen od roboty.

Povinnosti

Obec brala povinně vrchnostenské ryby za 7 – 9 zlatých. Měla dále povinnost dovézt každoročně 2 sudy vína z vinného kraje, zač od vrchnosti dostávala 1 zlatý 45 krejcarů a měřici ovsa. Dále ročně vyhotovovala 24 šindelů, zač dostávala 46 krejcarů a 4 haléře. Každý sedlák byl povinen napříst ročně 3 libry lnu, zahradník po dvou a chalupník po 1 libře. Při předení z konopí se u každé kategorie zvyšovala dávka o 1 libru, při předení z koudele u každé kategorie o 2 libry navíc. K hodům brali poddaní od vrchnosti povinně jednu nebo dvě staré krávy za cenu, kterou určil řezník.

Robota

Robota pěší i jízdní se konala při dvorech v Opatovicích, Černotíně, Ůstí a Hluzově. Jízdní robotu konal sedlák se 3-4 koňmi tři dny v týdnu. V létě začínala robota od 6. hodiny ráno a končila o 7. hodině večer. V zimě začínala o 7. hodině ráno a končila o 4. nebo 5. hodině večer. Při pěší (ruční) robotě vypomáhal Zbrašov. Na robotu se neměly posílat malé a slabé děti, ale měli ji vykonávat buď hospodáři nebo čeleď. Opatovští konali též všechny další roboty jako odvoz obilí, příze, dřeva, šindele, přivážení a odvážení k rybníkům, čištění mlýnských a rybničních příkopů, čištění luk a zahrad, lámání, trhání a hachlování konopí, mytí a stříž panských ovcí. Poddaní byli povinni pomáhat i při kácení dubů pro mlýny a tyto zavézt na místo určení, lámat vápenec a rovněž ho zavézt na místo určení a chodit na velký i malý hon podle poručení vrchnosti. Každý sedlák robotoval tři dny v týdnu, zahradník měl jeden den jízdní nebo dva dny pěší roboty, chalupníci a podruzi robotovali jeden den v týdnu. Při žních, senách a otavách se robota zvyšovala na dvojnásobek. Pobělohorská vrchnost zrušila osvobození obce od stavění sirotků z doby Žampachovy a obec byla nyní povinna stavět vždy o vánocích sirotky na zámek před vrchnost. Od každého nad deset let, který nebyl tělesně vadný, bral hejtman „za péči“ 3 kr. a 2 zlaté od obce. Rovněž při obnovování rady v obci se nová rada dostavovala na zámek a hejtman dostal za obnovení 140 krejcarů.

Kontribuce Desátek

Postavení poddaného v této době bylo tedy bědné. K uvedeným platům, povinnostem a robotě je třeba přičíst státní daň kontribuci, která podle pozdějšího záznamu činila z Opatovic 30 zlatých, 59 krejcarů a jeden a půl denáru měsíčně a 371 zlatých, 51 krejcarů a 1 denár ročně. Konečně odváděli Opatovští i desátek faráři do Všechovic a to 17 kop žita a ovsa a 1 zlatý 48 krejcarů.

Rektifikační akta

Postavení poddaného v Opatovicích se nelepšilo ani v polovině následujícího století. Záznam rektifikačních akt z r. 1749 konstatuje, že obec leží v kopcovitém kraji. Orná pole jsou zpracovávána třikrát až čtyřikrát ročně a to částečně trojspřežně, částečně čtyřspřežně. Pšenice, proso a lněné semeno se pěstují k domácí potřebě. Třetina polí leží úhorem. Nepěstuje se žádné předivo a s ohledem na hlinitou půdu, deště a zátopy se z ozimu sklízí tři a půlkrát více, než se zaselo. Když chudý sedlák potřebuje něco prodat, veze to na prodej do půldruhé míle vzdálených Hranic. Ze šindele a dřevěného zboží se nic nezpeněží, naopak pro nouzi o dřevo ponechává toto vrchnost poddanému a to v ceně 45 krejcarů za sáh. V obci je jeden tkadlec, dva krejčí, jeden švec a jeden kolář. Záznam rektifikačních akt nám zachytil souborné názvy polních tratí. Byly to Bařinka, Jablonec, Stávka a Nad Padělky, Hložek, Zimotsko (trať připomínající zaniklý Zimotín), Osilná, Pod Blazisky, Seča, V Hrušticích, Nad Jabloncem, V Blaziscích, U Hnilíku, V Pohledách, V Pohledkách, Nad Bobry, Přede vsou, U luhů, U louček, V Krutcích, Nad lúčkama, Od důlku, V pod háju, Na nivě, Pod nivou, V loukách, U seče, Nad jezery, Hanečka, Nad rybníčky, Nad pastýřskou loukou, Oujezdka, V luhách, V důlku, V dvořisku (zaniklý svobodný dvůr), Pod horama, U mosta, Pod humny.

Obecní pečeť

Rostoucí počet daňových přiznání a písemné agendy vůbec, kdy obec v čele s rychtářem, purkmistrem a konšely musila písemnosti ověřovat, si vynutil ve druhé polovině 18. století vznik obecní pečeti. Stalo se tak r. 1766 a obecní pečetidlo podnes dochované zachytilo na pečetním obraze mlatce, mlátícího snopy. V mezikruží dodnes čteme, že jde o „pečat obce opatovskej“ z r. 1766.

Urbariální fasse

Ani urbariální fasse obce z r. 1775 neukazuje, že by se situace opatovských poddaných nějak podstatně zlepšila. Fasse je jinak dokladem pro skutečnost, že ztráty na osídlení obce z doby třicetileté války byly již nejen vyrovnány, ale dokonce značně překročeny. Opatovice měly v této době již 46 poddaných, přičemž silně vzrostla kategorie domkářů a chalupníků. Tento vzrůst je nejen dokladem pro rostoucí populaci v obci, ale i pro snahu vrchnosti usazovat v obci nové poddané a zajistit tak lacinou pracovní sílu pro vrchnostenské dvory.

Velcí sedláci

Podle urbariální fasse žili v obci tři velcí sedláci. Číhala (na č. 1) držel 55 staromoravských měřic půdy a z luk mu vycházelo 7 dvouspřežních fůr sena a otavy. Na daních odváděl ročně 26 zlatých a 15 krejcarů. Druhým velkým sedlákem byl Antonín Hostaša na č. 18, který držel 49 a 4/8 staromoravské měřice a z luk mu vycházely 3 a 2/4 dvouspřežní fůry sena a otavy. Na daních odváděl 20 zlatých. Třetím a největším sedlákem v obci byl podle této fasse Tomáš Pitron z č. 51. Držel 60 a 4/8 staromoravské měřice a z luk mu vycházely 4 a 2/4 dvouspřežních fůr sena a otavy. Roční daně odváděl 32 zlatých a 15 krejcarů.

Střední sedláci

Středních sedláků vypočítává fasse celkem 17. Patřili k nim Antonín Kunovský, Jiří Číhala, Jan Pitron, Daniel Číhal a Antonín Machalka na č. 2-6, Daniel Klvaňa a Josef Machanec horní na č. 15 – 16, Jan Březina, Josef Machanec dolní, Josef Lukáš, Josef Mlčák a Josef Hanák na č. 19 – 23, Josef Havela, Antonín Duchoň, Jan Machanec, Josef Unar a Václav Stratil na č. 34 – 38. Velikost středně selských gruntů se pohybovala od 25 a 4/8 měřice do 40 a 2/8 měřice. Z luk sklízel nejméně Hanák (2/4 dvouspřežní fůry sena a otavy), nejvíce Daniel Číhal a Jan Machanec (4 a 1/2 fůry). Výše roční daně se pohybovala od 10 zlatých a 30 krejcarů do 20 zlatých a 6 krejcarů.

Zahradníci

Fasse uvádí dále v Opatovicích tři za hradníky z nichž Antonín Dorazil patřil výměrou půdy vlastně do prvé kategorie. Držel 31 a 2/8 staromoravské měřice půdy a z luk mu vycházely 3/4 dvouspřežní fůry sena a otavy. Platil 10 zlatých a 48 krejcarů roční daně a v obci držel č. 9. Druhý zahradník Václav Klvaňa vlastnil 22 a 3/8 staromoravské měřice půdy z nichž odváděl 9 zlatých a 36 krejcarů roční daně, třetí zahradník Jiří Hapala držel 19 a 2/8 staromoravské měřice půdy a z luk mu vycházela 1 a 2/4 dvouspřežní fůry sena a otavy. Ročně platil 8 zlatých a 24 krejcarů daně. Klvaňa držel č. 48, Hapala č. 49.

Chalupníci

Urbariální fasse uvádí v Opatovicích k r. 1775 čtyři chalupníky, kteří drželi pole. Jan Hradil na č. 8 držel 5 a 4/8 staromoravské měřice z nichž odváděl 5 zlatých a 12 krejcarů roční daně, Antonín Petr na č. 17 držel 2 a 6/8 staromoravské měřice a platil 3 zlaté a 18 krejcarů roční daně, Antonín Hlobil na č. 33 držel 3 a 1/8 staromoravské měřice a konečně Josef Vymětal na č. 11 držel pouze 1/8 staromoravské měřice půdy. Hlobil a Vymětal přes rozdílnou výměru půdy odváděli 2 zlaté a 54 krejcarů roční daně.

Domkáři bez polí

Za domkáře bez polí fasse označuje Antonína Vinklárka na č. 54, Antonína Duchoně na č. 43, Tomáše Mlčáka na č. 28, Antonína Rýpara na č. 26, Josefa Lukáše na č. 21 (zřejmě otec nebo syn stejnojmenného sedláka), Františka Vymětala na č. 39, Antonína Machance na č. 25, Jana Duchoně na č. 40, Josefa Machance na č. 41, Martina Linharta na č. 53, Jiřího Vinklárka na č. 52, Václava Mlčáka bez uvedeného čísla domu, Martina Libosvára na č. 13, Václava Vejvodu na č. 14, Jana Tomečka na č. 42 a Ignáce Pelouška na č. 27.

Noví malí domkáři

Konečně žili v Opatovicích podle urbariální fasse noví malí domkáři a to Antonín Škrobal na č. 24, Isidor Machalka na č. 29 a vdova Sehnulová na č. 56. Staří domkáři bez polí platili po 2 zlatých a 24 krejcarech roční daně a robotovali jeden den týdně, noví platili totéž a navíc 1 zlatý robotní činže. Robotovali proto pouze čtyři dny ve žních.

Robota

Jinak, pokud jde o robotu, opakuje urbariální fasse údaje urbáře z r. 1684. Velký a střední sedlák robotuje 3 dny v týdnu pěší nebo jízdní robotou při čemž o žních, senách a otavách robotuje dvojnásobek. Zahradník je na tom dokonce hůře než r. 1684. Robotuje tři dny v týdnu pěší robotou a ve žních, senách a otavách s jednou osobou dvojnásobek. Chalupníci s poli robotují 1 den v týdnu pěšky. U roboty se navíc dovídáme, že robotníci mají dvě hodiny ponechány na krmení dobytka a že se výše této přestávky určuje podle „robotníkovy píle“. Při žních, senách a otavách má robotník po jedné hodině přestávky ráno, v poledne a na svačinu. Padne-li do žní svátek, poddaný nerobotuje a je mu robota tento celý den odepsána. Na dožatou dostávají poddaní od vrchnosti dvě vědra piva.

Platy

Fasse uvádí podobně jako urbář z r. 1684 všechny robotní i platové povinnosti poddaného. U platových povinností se proti urbáři z r. 1684 navíc dovídáme, že obec platí vrchnosti také za hudbu k posvícení a to 2 zlaté ročně.

Včelíny

I v této době drží v háji Hrabině dva poddaní včelíny a to Jan Sehnal z Paršovic a domkář Antonín Duchoň, kteří vrchnosti odvádějí po 14 krejcarech ročního platu. V obci je rovněž uváděn přespolní držitel půdy Václav Sehnal z Paršovic, který z 5 staromoravských měřic odvádí 2 zlaté a 12 krejcarů roční daně. Obec vlastní 80 staromoravských měřic pastvin a 176 měřic lesa.

Požár

Z urbariální fasse je konečně patrno, že obec byla ve druhé polovině 18. století postižena požárem, neboť u domů č. 10, 12 a 50 se uvádí, že jde o pustá spáleniště.

Robotní patent

Konec vrchnostenské libovůli v ukládání břemen poddaným učinil robotní patent z r. 1775, vzniklý pod dojmem velkého nevolnického povstání v Čechách. Také nové výrobní síly, které se nezadržitelně prosazovaly v rozpadajícím se feudalismu, si vynutili tlak na vrchnost ze strany státu v duchu soudobé ideologice osvícenského absolutismu. Robotní patent stanovil u sedláků podle výše placených daní tři dni jízdní roboty na č. 1 – 5, 16, 18, 20-21, 23, 34, 36 – 38 a 51. V době od Jana Křtitele do sv. Václava měla tato čísla navíc jeden den tzv. „roboty chlebové“ ve žních, senách a otavách. U selských usedlostí na č. 6, 9, 15, 19, 22, 35 a 48 stanovil výši roboty na tři dni jízdní roboty v týdnu a zahradnické usedlosti na č. 49 vyměřil 130 dní pěší roboty ročně. U chalupníků s poli na č. 8, 17 a 33 zůstala robota na výši urbariální fasse, tj. jeden den týdně pěšky. U držitele 1/8 měřice na č. 11 činila 26 dní v roce, rovněž tak na domkářských usedlostech č. 13, 25 – 28, 39-43 a 52 – 54. Konečně na domkářské usedlosti č. 14 činila robota 13 dní v roce a u nových malých domkářů na č. 24, 29 a 56 zůstala na výši urbariální fasse, tj. na 4 dnech ročně. Koncem 18. a počátkem 19. století narostly v obci další domkářské usedlosti a to jednak na místech bývalých spálenišť, jednak na vrchnostenských pozemcích, protože vrchnost v souvislosti s úbytkem robotních dní potřebovala další laciné pracovní síly. Na č. 10 a 12 činila pak robota 26 dní ročně, rovněž tak u č. 30 – 31, 50, a 59 – 61, 13 dní ročně pěší roboty měla č. 32, 47, 55 a 57 – 58. Podotýkáme, že č. 44 – 45 byla chalupami obecních pastýřů a č. 46 měl v Opatovicích vrchnostenský dvůr. Přezkoumány byly i poddanské platy. Odpadl ptačí plat, dřevní i za hlásku, přestal povinný odběr panského dřeva, krav a ryb. Plat za hudbu o posvícení se měl nyní vybírat od šenkýře a od těch, kteří pořádali zábavu, přestal plat za jeřábka, dávky za stavění sirotků i obnovování rady. Veškeré roboty jako vinné fůry, zhotovování šindele, předení apod., mohly být nadále konány pouze v čase, který byl vyměřen pro roboty.

Počet obyvatel

Z tereziánské doby máme také pro Opatovice prvá data o přesném počtu obyvatel obce. Opatovice jich r. 1772 měly celkem 354.

Obnova fojtství

Téhož roku došlo v Opatovicích k obnovení dědičné rychty /fojtství/ na něž byl v obci povýšen statek Antonína Hostaši na č. 18. Jak ještě poznáme, vrchnost ve dvacátých letech minulého století skutečnost dědičného rychtáře v obci ignorovala a jmenovala Opatovicím za rychtáře osoby, které sama uznala za vhodné. Teprve ve čtyřicátých letech se rychta octla v rukách příslušníků Hostašova rodu.

Josefinský katastr

Následující josefinské období přineslo i Opatovicím úlevu zrušením nevolnictví v r. 1781, které zlepšilo poddaným sociální i právní postavení a umožnilo jim zejména volný odchod do měst i na jiná panství. I pro Opatovice byl tehdy vypracován exemplář josefinského katastru, podle něhož veškerá výměra opatovských pozemků činila 933 jiter a 591 sáhů (690 jiter a 1 501 sáhů polí, 92 jiter a 945 sáhů luk, 83 jiter a 1525 sáhů pastvin a 66 jiter a 1419 sáhů lesa) a představovala roční výnos 4070 zlatých a roční kontribuci 478 zlatých, 14 a 3/4 krejcaru. Vrchnost měla v obci 244 jiter a 180 sáhů (18 2 jiter a 418 sáhů polí, 43 jiter a 803 sáhů luk, 17 jiter a 600 sáhů pastvin a 1 559 sáhů lesa) o ročním výnosu 1 324 zlatých, 27 a půl krejcaru a 155 zlatých, 35 a 3/4 krejcaru daně. Josefinský katastr, jehož snahou bylo zachovat poddanému 70 % jeho hrubého ročního výnosu a jen 30 % ponechat na daně a dávky pod něž měla patřit i na dávky převedená robota, nemohl být pro odpor vrchností uskutečněn a tak se opět robotovalo při upravené kontribuci.

Škola v Paršovicích

V Josefinském období došlo k obnově fary (lokalie) v Paršovicích v r. 1784. Prvním lokálním kaplanem podřízeným však nadále všechovickému faráři se stal Antonín Kribl. Pod obnovenou duchovní správu se dostaly i Opatovice, které ovšem nadále odváděly desátek do Všechovic. Byly však přiškoleny k paršovické škole, která byla zřízena při lokalii. Tak se dostalo konečně i dětem poddaných z Opatovic školního vzdělání.

Jaký byl stav paršovické školy ukazuje názorně vizitační protokol z 21. prosince 1787, sepsaný za přítomnosti krajského komisaře Jakuba Prakische, vrchního Ondřeje Karla Hitschmanna, zmíněného již lokálního kaplana z Paršovic Antonína Kribla, dědičného rychtáře a purkmistra z Paršovic, dědičného rychtáře a člena výboru z Rakova, dědičného rychtáře z Opatovic Jana Hostaši, člena výboru Josefa Vymětala a paršovického učitele Josefa Kolnika.

Komise zjistila, že školní učebna v Paršovicích je příliš tmavá. Je v ní málo lavic a pro psaní jsou tyto příliš úzké. Chybí skříňka na knihy pro chudé žáky a škole chybí i to nejnutnější sociální zařízení. Musily se tudíž Paršovice, Rakov i Opatovice zavázat, že školní jizbu v příštím roce opatří po pravé straně vchodu dvěma novými okny, během osmi dní opatří pro menší mládež čtyři nové lavice a tři lavice pro psaní se doplní širšími deskami. Zhotoví se skříňka na knihy pro chudé žáky a na zadní straně školy se vybuduje sociální zařízení.

Obce se zavázaly řádně posílat děti do školy od 6 do 12 let a to bez přerušení od 1. listopadu do konce dubna denně dvakrát a dále do poloviny července a od prvního září do konce října jedenkrát. Jinak se vystavují podle § 5, trestu dvojitého školního platu při každé vynechávce a chudí rodiče trestu určité veřejné práce. Učitel má denně přečíst jména školou povinných dětí, poznamenat scházející a koncem týdne předat jejich seznam rychtáři k dalšímu jednání. Podle § 5, nemá být školní plat vyplácen jednotlivci učiteli, ale každá obec ho odvádí rychtáři a ten předává peníze osobně učiteli na potvrzení. Učitel, protože školní plat byl stanoven týdně na 2 a 1/4 krejcaru z žáka, má z toho zaopatřovat dřevo jak pro sebe, tak i k vytápění učebny. Když se zanedbá školní docházka, platí se za žáka prvého oddělení 3 a 3/4 krejcaru a za žáka druhého oddělení 4 a 1/4 krejcaru.

Učiteli z toho patří stanovené 2 a 1/4 krejcaru. Zbytek se má koncem měsíce předat vrchnostenskému úřadu, který předá částku úřadu krajskému. Místo odváděného obilí bude ročně dávat učiteli každý sedlák o Novém roce 6 krejcarů, zahradník 3 krejcary a domkář půldruhého krejcaru. Dále se budou učiteli odvádět vejce při soupisu dětí schopných zpovědi a posvícenské koláče. Tento pro tehdejší poměry charakteristický protokol byl uzavřen dne 22. prosince 1787.

Větřák

Jaká byla situace za napoleonských válek přesně nevíme. Jisté je, že jako jiné obce byly i Opatovice sužovány ubytováním vojska, průchody vojsk, přípřežemi i jinými požadavky vojenského eráru. Když r. 1818 žádala obec spolu s Černotínem, Ústím a Zbrašovem o polehčení a poshovění na daních i dávkách, uvádí se, že platební neschopnost výše uvedených obcí je zapříčiněna přírodními i válečnými škodami. Požadavkům obcí bylo tehdy částečně vyhověno. Jinak byly Opatovice za napoleonských válek obohaceny o větrný mlýn, který byl postaven r. 1804 na vrchnostenských polích.

Třídní konflikty

Dvacátá léta minulého století proběhla v Opatovicích ve znamení několika ostrých třídních konfliktů a to jak v poměru k vrchnosti, tak i v poměru mezi sedláky a domkáři. Marná byla snaha obce zbavit se pasení ovcí vrchnosti na poddanských strništích a úhorech. Obec marně ústy Josefa Duchoně a Matouše Matuly protestovala v této věci žalobou u justiciára Frombeka a u c.k. fisku v Brně a když r. 1824 došlo k zajmutí panských ovcí, byli Josef Duchoň a Matouš Matula potrestáni osmidenním vězením v železách a veřejnou prací, Josef Klvaňa, Josef Machalka, Frant. Machanec a Valentin Hostaša osmidenním vězením a veřejnou prací, Jan Vymětal, Josef Březina, Josef Unar, Daniel Machanec, Josef Hapala, Daniel Klvaňa, Antonín Hanák a Josef Dohnal pětidenním vězením a veřejnou prací a konečně rychtář Daniel Číhal a purkmistr František Pitron 36 hodinovým vězením, protože zajmutí panských ovcí strpěli a nezabránili sbírce v obci na uhrazení výloh za žalobu u justiciára a za Duchoňovu a Matulovu cestu do Brna. Matula zaplatil tehdy za cestu 2 zlaté, rychtář a purkmistr justiciárovi 3 zlaté a 3 krejcary. Z rozhodnutí krajského úřadu, musila být bez ohledu na sbírku v obci, tato částka znovu zaplacena do kontribučenské pokladny.

V letech 1821 – 1822 vypukla mezi sedláky v Opatovicích nespokojenost s tehdejším rychtářem Danielem Klvaňou. Protože domkáři v Opatovicích vedli ve věci platů stížnost na krajský úřad, bylo rychtáři zakázáno vybírat od domkářů do vyřešení sporu jakékoliv platy. S tím nebyli spokojeni sedláci a již vzpomenutý Daniel Číhal odebral rychtáři Klvaňovi obecní pečeť na Štědrý den roku 1821. Den předtím se konalo tajné shromáždění „sousedů“ u Josefa Duchoně a Jiřího Hanáka z něhož vyšel požadavek, aby obci byl ustanoven nový rychtář a purkmistr. Vrchnost záležitost vyřešila tak, že Daniel Číhal, Josef Duchoň a Jiří Hanák byli potrestáni dvoudenním vězením a účastníci shromáždění Josef Machalka, Jan Hasilík, Daniel a Josef Machanec, Josef Dohnal, Josef Unar a Josef Sehnal byli potrestáni vězením jednodenním.

Zmíněný Daniel Číhal byl 27. prosince 1826 prohlášen ve vrchnostenské kanceláři v Hranicích opět rychtářem v obci. S tím nebyli spokojeni Valentin Hostaša, Jan Vymětal a František Machanec, kteří týž den navštívili Josefa Sehnala, bývalého rychtáře a oznámili, že Číhala za rychtáře neuznávají. Navíc poslali čtyři sedláky za purkmistrem Františkem Pitronem, aby se tento dostavil do jejich shromáždění u Sehnala. I když mu vyhrožovali násilím, Pitron neuposlechl a po jeho pohrůžce, že věc oznámí vrchnostenskému úřadu, zmocněnci obce odešli. Návodem výše uvedených, bylo rychtáři 30. prosince 1826 znemožněno svolat obec a vrchnost věc vyřešila opět tím, že zmíněné potrestala dvoudenním vězením. Z obou výše uvedených případů vysvítá, že příčinou nespokojenosti s rychtáři v obci byl spor sedláků s domkáři. Sedlákům se zdálo, že rychtář proti domkářům nezakročuje dost ostře a málo hájí jejich zájmy. Rychtář Daniel Číhal se proto v r. 1828 rozhodl k tvrdému zákroku proti mluvčímu opatovických domkářů Janu Sehnálkovi z č. 24. Obvinil ho z neposlouchání příkazů u vrchnosti, neboť Sehnálkovým návodem se domkáři, jimž bylo zabraňováno spoluužívání trávy ze selských mezí a odepřeno obvyklé štěpánské pohoštění mázem piva, zdráhali platit poplatky ze svých chalup. Domkářů bylo v obci tehdy již 29 a předstihovali svým počtem 23 selských usedlostí. Rychtář také označil Sehnálka za „nejvzpurnější hlavu“ v obci a vrchnost stála ve sporu na straně rychtářově. Marně Sehnálek u výslechu uváděl mimo již uvedené stížnosti, že ho rychtář již třikrát uvěznil v železech a ve sviňském chlévě, protože nešel do obecního shromáždění, marně uváděl, že domkáři sypou obecnímu pastýři celou osminu obilí a sedláci pouze dvě osminy ač mají desetkrát více dobytka, marně si stěžoval na řadu dávek a útisk od sedláků i na to, že za neplacení 1 zlatého a 21 krejcarů z chalupy na něj uvalil rychtář exekuci. Vrchností byl odsouzen k čtrnáctidennímu vězení s pouty na nohou. Krajský úřad v Přerově rozsudek potvrdil a nařídil, aby trest byl veřejně oznámen ve vrchnostenské kanceláři deputaci z Opatovic, která měla být složena ze dvou sedláků, dvou katastrovaných a dvou nekatastrovných domkářů. Sehnálek nakonec prosil o započtení vyšetřovací vazby, protože má doma mimo ženu jen nedospělé děti a trpělo by tím hospodářství. Vrchnost s tím souhlasila a krajskému úřadu uváděla, že Sehnálek „slíbil polepšení“. Krajský úřad však nebyl spokojen s tím, jak se se Sehnálkem nakládalo. Nařídil věc přísně vyšetřit a s relací vrchnostenského úřadu z 13. února 1829, která rychtářův postup obhajovala, rovněž spokojen nebyl. Úřadu vytkl, že vyslechl pouze rychtáře a ne též Sehnálka, že chlév není vězením a trestání takovým způsobem rychtáři ostatně nepřísluší. Sehnálek měl být také pro příkoří a ubližování, která zkusil od jiných, brán vrchností v ochranu. Nepříjemná záležitost pro vrchnost i rychtáře skončila nakonec Sehnálkovým úmrtím, který zemřel údajně po delší nemoci.

Rychtáři bylo zakázáno zavírat napříště někoho do chléva a spor sedláků s domkáři měla nakonec řešit zvláštní komise krajského úřadu. S jakým výsledkem byl spor vyřešen, nejsme bohužel z archivních dokumentů informováni.

Další domkáři

Ve třicátých letech 19. století vzrostl v obci opět počet domkářů. Vrchnost dovolila Janu Číhalovi, Josefu Masaříkovi, Josefu Davidovi, Ignáci Klvaníkovi, Františku Únarovi, Františku Tomečkovi, Valentinu Únarovi, Františku Šindlerovi, Janu Wieserovi, Františku Machancovi, Janu Durmanovi a Františku Klvaníkovi, aby si postavili domky v Horních Kráčinách. Každý z nových domkářů obdržel na postavení chalupy 90 sáhů pole. Chalupy měly č. 65 – 76 a noví domkáři z nich odváděli ročně vrchnosti po 1 zlatém a 43 – 45 krejcarech. Vrchnosti byli dále povinni 26 dny pěší roboty.

Zcela bezúspěšně skončila snaha obce o postavení vlastní školy. V obci bylo r. 1839 74 školou povinných dětí, rozpočet na školní budovu činil 1 133 zlatých, 14 a 4/12 krejcaru konvenční měny, plán budovy vyhotovil již r. 1836 stavitel Václav Knorr z Hranic. Obec však nebyla schopna vydání na školu z vlastních prostředků zaplatit. Výtahem z účtů, který níže uvádíme, ukázala, že obecní hospodářství je pasivní. Účet za rok 1838 je dokladem nejen obecního hospodářství v této době, cen mezd a prací, ale i celkové kulturní a sociální úrovně obce. Je dokladem pro skutečnost, že o přivádění nových občánků obce na svět, pečovala již tehdy odborně školená osoba.

Obecní příjem roku 1838

Od katastryrovaných a nekatastryrovaných domkářů plat z chalup činí	17 zl. 19 1/4 kr.
Od nekatastryrovaných domkářů z krav	16 zl. 24 kr.
Z obecních rol	29 zl. 43 1/2 kr.
U obecních luk	38 zl. 1 kr.
Za kamení	8 zl. 20 kr.
Celkem	109 zl. 47 3/4 kr.

Vydání

Na obecní kontribuci	48 zl. 25 kr.
Od revidírování obecních účtů	1 zl.
Hajnému od hlídání obecního lesa	10 zl. 48 kr.
Od vymětání komínů v obecní pastýrni	10 kr.
Za papír, inkoust k obecní potřebě	48 kr.
Kovářovi za všelijaké obecní práce	4 zl.
Outrata s rekrutama v roku 1838	5 zl.
Panu farářovi do Všechovic sýrní peníze	38 1/2 kr.
Domovní plat z obecní pastýrni	40 kr.
Za stavění komínů do obecní pastýrni	6 zl. 13 kr.
Za spravení obecních mostů	4 zl. 20 kr.
Od formanky do Holomúca od ženy, co se za babu učí	6 zl.
Od učení ženy za babu co se k porodu učí, za kost a ostatní útrata činí, do Holomúca přišlo	48 zl.
Od udělání obecní studně	15 zl. 45 1/4 kr.
Suma vydání činí	151 zl. 47 1/4 kr.

Rest z chalup za domkáři

č. 12 Josef Tomečka	5 zl. 30 1/2  kr.
č. 54 Václav Honeš
Schodek činil	42 zl.

Úřadem bylo schváleno, aby schodek byl vyrovnán tak, že č. 1-6, 8-9, 11, 15-23, 33-38, 48-49 a 51 bude vybírán doplatek po 1 zl. 33 1/3 krejcaru. Obec nakonec pro pasivní platební bilanci r. 1842 za rychtáře Valentina Hostaši od myšlenky stavět školu upustila. Kníže Ditrichštejn odmítl stavbu školy podpořit, protože školní děti mohou docházet do Paršovic a stavba by prý jen sloužila „pohodlnosti“ opatovických usedlíků.

Vceňovací operát

Celkový stav obce v prvé polovině 18. století dobře zachycuje vceňovací operát obce z r. 1843. Ten konstatuje, že Opatovice leží půldruhé míle jižně od Hranic a půl míle západně od Kelče v kopcovité krajině, tvořené západními výběžky Karpat. Podnebí je mírné, vhodné prosetí všech druhů obilí. Obec je obklopena lesem a z toho je vyvozováno, že je během roku často sužována deštěm a mrazy.

Obecní katastr má 1 387 jiter a 140 sáhů. Obec leží poněkud níže obklopená kopci a tvoří od západu proti východu seřízenou ulici s malou návsí. Vzdálenost obce od nejodlehlejších polních tratí činí 3/4 hodiny.

Při obydlích jsou zahrady, pole leží kolem obce ve všech směrech, louky v areálu obce a rozptýleně mezi poli. Pastviny jsou severně, východně a západně částečně mírně a částečně dosti strmě položeny, lesy jsou severně na mírných, nebo poměrně strmých kopcích. Vrchnost je v Hranicích, fara a škola v Paršovicích. Obec hraničí na severu se Zbrašovem a Ústím, na východě s Malhoticemi, na jihu s Býškovicemi a na západě s Rakovem a Paršovicemi. V r. 1843 měla obec 595 obyvatel a to 279 mužů a 316 žen v 78 domech a 134 bytech. 124 osob pracuje v zemědělství, 2 osoby v řemesle a 8 v obojím. Obyvatelé se živí brambory, zelím, luštěninami, chlebem, obyčejnými moučnými jídly, mlékem, máslem, sýrem. U větších usedlostí se drží tři pacholci. Obec měla (v r. 1843) 63 koní a 97 krav, podle oceňovací komise bylo zjištěno 75 koní, 63 krav, 20 telat, 43 ovcí a 60 prasat.

Koně a rohatý dobytek jsou malého domácího rázu, ovce obecné rasy s hrubou vlnou, štětinatý dobytek malého polského chovu a je nakupován od překupníků docházejících do vsi. Koně jsou v létě na zeleném na pastvě a krmí se ovsem a řezankou, v zimě je krmí senem, slámou a ovsem. Rohatý dobytek je v létě na pastvě a doma dostává zelené; v zimě dostává seno, slámu a teplý nápoj. Ovce jsou v létě na pastvě, v zimě dostávají seno, slámu a pícní otýpky. Prasata dostávají brambory, šrot, otruby a odpadky z kuchyně. Koně se používají k polním pracím, mléko se spotřebovává doma a přebytek se prodává po okolí. Pěkná telata jsou na domácí chov a ostatní se prodávají po okolí, ovce se chovají hlavně pro vlnu k oblékání v domácnostech, prasata jsou chována pro domácí užitek. Při větších usedlostech se drží 4 koně, 5 krav, 2 telata, 16 ovcí, 2 prasata. Chov drůbeže je bezvýznamný.

Západně jde do obce od Rakova bezejmenný potok, teče nejdřív proti východu až k obci, pak se stáčí na sever a jde severně do obce Ústí. Zavodňuje některé přilehlé louky a nečiní žádné škody. V obci je pouze 5 spojovacích cest s okolními obcemi ve špatném stavu. Tržiště je pro obec v Hranicích, kde je trh každý týden. Cesta tam je špatná, vzdálenost činí půldruhé míle.

Obec má 1 359 jiter a 442 sáhů kultivované půdy. Pěstuje se pšenice, žito, oves, brambory a jetel. Výjimečně se pěstuje ječmen, vikev a zelí. Z luk se sklízí seno a otava. V zahradách jsou jablka, hrušky, švestky, třešně, ořechy a zelenina. Jinak roste v zahradách tráva.

Ve vysokém lese jsou smrky, jedlee a něco borovic, v nízkém lese něco dubu, bříza, lípa a topol. Od několika let se vzmáhá pěstování pícnin a okopanin. Významné pastviny se mění na pole. Ta jsou obdělávána v souladu s místními poměry prostředky a silami vlastníků trojpolím systémem. Louky a zahrady jsou v předjaří čištěny hráběmi a pěstování ovoce se věnuje poměrně značná péče. Pastviny jsou ponechány přírodě, lesa jsou obhospodařovány kácením a pěstěním. Zlepšení stavu kultur překáží nedostatek luk, nepříznivá kvalita půdy a její těžké obdělávání, velká vzdálenost pozemků od obydlí i závislost na starých zvyklostech, která nechce ustoupit novým metodám. Obec má 746 jiter a 1 366 sáhů polí, 72 jiter a 1 538 sáhů luk, 14 jiter a 472 sáhů zahrad, 109 jiter a 484 sáhů pastvin, 346 jiter a 704 sáhů vysokého lesa a 69 sáhů lesa nízkého. Luk má obec málo a tomuto zlu se odpomáhá pěstováním pícnin. Ostatní kultury jsou přiměřené stavu držby. Stav dobytka je v poměru produkce hnoje k rozšíření hospodářství příliš nízký. S ohledem na tažnou sílu však postačuje právě tak, jako počet dělníků.

K obdělávání slouží pluh, brány se železnými bodci, lopata a motyka, hnojný vůz, hnojné vidle, kosa, srp, hrábě, žebřiňák, cepy, rohatiny, vějička, obilná lopata a větrný mlýn slouží k čištění obilí. Osev ozimu začíná v říjnu, jařin v březnu a dubnu. Žně pro oziminy začínají v červenci a srpnu, pro jařiny v srpnu a září. Senoseč začíná v červnu, seč otavy v srpnu a září. Produkty orné půdy jsou dobré kvality. Louky plodí sladké smíšené seno a otavu, zahrady obyčejné ovoce a sladké traviny, pastviny sladkou trávu a lesy tvrdé i měkké palivové, stavební a užitkové dřevo. Přebytek produktů se nad potřebu obce sklidí jen na orné půdě a to v pšenici, žitu a ovsu a ten se prodává na trhu.

V obci jsou 3 třičtvrtěláníci o 40 jitrech, 18 pololáníků o 26 jitrech, dva čtvrtníci o 16 jitrech, tři velcí chalupníci o 5 jitrech a 50 domkářů se čtvrtinou jitra. V obci je vrchnostenský dvůr a obecní pastouška. Domy jsou přízemní z cihel a kamení, některé jsou ze dřeva a pokryty jsou šindelem a slámou. Mají malé a nízké místnosti a jsou spolu s hospodářskými budovami v dobrém stavu. Pojištěna je pouze jedna budova a v obci je jen jeden větrný mlýn. Ornice prvé třídy se prvý rok osívá z jedné čtvrtiny ozimou pšenicí, ze dvou čtvrtin ozimým žitem a z jedné čtvrtiny bramborami. Druhý rok se osévá z jedné čtvrtiny ozimým žitem a ze tří čtvrtin ovsem a jetelem, třetí rok z jedné čtvrtiny ovsem a ze tří čtvrtin jetelem.

Výnos činí prvý rok u ozimé pšenice 14 měřic, u žita 16 měřic a u brambor 120 měřic. Druhý rok u ozimého žita 14 měřic a 26 měřic ovsa, třetí rok 24 měřic u ovsa a 40 centnýřů u jetele. Pole obce jsou ve třech třídách, louky ve dvou, zahrady a pastviny v jedné třídě, vysoký lesní porost ve dvou třídách a nízký v jedné třídě.

Výnos polí I. třídy po odečtení nákladů činí	9 zl. 50 kr.
Výnos polí II. třídy po odečtení nákladů činí	6 zl. 50 kr.
Výnos polí III. třídy po odečtení nákladů činí	4 zl. 10 kr.
Výnos luk I. třídy po odečtení nákladů činí	9 zl. 40 kr.
Výnos luk II. třídy po odečtení nákladů činí	5 zl. 40 kr.
Výnos zahrad I. třídy po odečtení nákladů činí	9 zl. 50 kr.
Výnos pastvin I. třídy po odečtení nákladů činí	3 zl. 20 kr.
Výnos vysokého lesa I. třídy po odečtení nákladů činí	2 zl.
Výnos vysokého lesa II. třídy po odečtení nákladů činí	1 zl. 40 kr.
Výnos nízkého lesa I. třídy po odečtení nákladů činí	2 zl.

U nevyužitých ploch, které podléhají ocenění, činí výnos 6 zlatých a 50 krejcarů. Výnos je vždy počítán na 1 jitro za rok. S feudální minulostí Opatovic skoncoval definitivně revoluční rok 1848. Opatovští se konečně zbavili roboty se všemi závazky vůči vrchnosti i když za náhradu. Té podléhalo v obci 23 selských usedlostí a 4 domkáři z č. 8, 11, 17 a 33. Dvoutřetinové odškodnění bylo vypočítáno na 456 zlatých, 12 a 24/60 krejcaru roční renty, která byla zkapitalizována na 9 129 zlatých a 8 krejcarů. Z toho platili výše uvedení poddaní 228 zlatých, 6 a 12/60 krejcaru roční renty zkapitalizované na 4 562 zlatých a 4 krejcary. Tutéž částku platila země. Za rok 1848 zaplatili pak opatovští poddaní, bez domkářů a usedlosti č. 9, celkem 512 zlatých a 6 krejcarů. Za feudální minulostí obce byla učiněna definitivně tečka.

Od revolučního roku 1848 do první světové války

Obecní výbor

Revoluční rok 1848 zrušil přežilou vrchnostenskou správu a novou nadřazenou složkou pro Opatovice se stalo okresní hejtmanství, soud a finanční úřady se sídlem v Hranicích. Obecní zákon z r. 1849, doplněný později zákonem z r. 1864, umožnil i Opatovským, aby si místo rychtáře, purkmistra a konšelů, zvolili obecní výbor v čele se starostou. Volilo se podle výše placených daní do tří volebních sborů, takže správa obce byla jako jinde i v Opatovicích ovládána poplatníky z řad selské buržoasie. Obecní výbor měl mimo starostu v čele dva radní a dále šest členů výboru-výborníků, tedy celkem 9 členů. Každý voličský sbor dosazoval do výboru po třech zástupcích. Od r. 1912 byl obecní výbor dvanáctičlenný a každý sbor do něj dosazoval po čtyřech zástupcích.

Nové písemnosti

V souvislosti s novými úkoly obecního výboru se v obecní kanceláři objevil nejen nový parcelní protokol, ale i jiné, dosud nevídané písemnosti, jako matrika obecních příslušníků, kniha vojenské evidence, ubytovací a očkovací seznamy, inventáře majetku, nájemní protokol obecních pozemků, obecní rozpočty a také protokolní kniha o zasedáních obecního výboru, která se v obci dochovala od r. 1882. Z této knihy poznáváme, že obecní výbor měl starosti s údržbou cest, prodejem a pronájmem obecních pozemků a trávníků, s užíváním obecního lesa, chovem obecního býka, domovským právem, chudinským fondem, pro který byly mimo jiné určeny příjmy z pokut a čtyři místní žebráci byli ročně podělováni třemi a půl měřicemi rži staré míry, nájemným z obecního hostince a místní školou na jejíž stavbu si obec musila vypůjčit značnou částku, která pak byla umořována zvýšenou obecní přirážkou.

Zřízení školy

Zřízení a stavba školy v Opatovicích je bezesporu nejvýznamnější událostí pro dějiny obce ve druhé polovině minulého století. Základní kámen ke školní budově byl položen v dubnu roku 1869, tedy v roce, který je významný pro dějiny našeho školství, protože tehdy došlo k jeho postátnění. Stavba byla ukončena v červnu r. 1870 a jak školní kronika poznamenává, byl tehdy starostou obce Václav Kučera z č. 16, radními František Sehnal z č. 48 a Jan Duchoň z č. 35 a „výborníky“ Josef Stratil z č. 38, František Pitron z č. 4, Jan Číhal z č. 1, Vincenc Machanec z č. 17, František Číhal z č. 5 a Karel Novák z č. 8.

První učitel

Prvním učitelem se stal rodák z Rouského Tomáš Vašíček se služným 210 zlatých a s užitkem ze tří měřic pole, která měl pronajmutý od obce. Později bylo služné zvýšeno na 500 zlatých podle nových školských zákonů. Od tohoto platu se odpočítávala odhadní cena zmíněného pole 12 zlatých, takže služné činilo ve skutečnosti 488 zlatých ročně.

Požár

Z původní školní budovy se Opatovice dlouho netěšily. Obec byla 22. září 1871 postižena velkým požárem, kdy vyhořelo v obci 64 domovních čísel, vrchnostenský dvůr, který byl po požáru jen částečně obnoven a také nově postavená škola, u níž se prolomil strop. Postižená obec byla tehdy podporována sbírkami okolních obcí. Ve školní kronice je dodnes přiložen dopis obecního úřadu z Milenova, jímž je obci dáváno na vědomí, že Milenov jí posílá vůz obilí. K opravě školní budovy došlo v květnu roku 1872.

Dosavadní jedna učitelova světnice byla přístavbou změněna na dvoupokojový byt. Škola měla tehdy ve školním roce 1871-1872 102 žáků (z toho 57 žákyň) a prvním předsedou místní školní rady se stal Jan Duchoň z č. 35. Proti školní budově postavila obec r. 1877 kapli sv. Mořice, kterou se zavázala udržovat vlastním nákladem. V r. 1880 podnikla škola se žáky první školní výlet na Zimotsko.

H. V. Karlíček

Od roku 1888 působil na škole ve funkci učitele Hubert Vítězslav Karlíček, neúnavný národní pracovník, který byl platným pomocníkem dr. Šromotovi při jeho boji za českou správu Hranic. Karlíček dal hned druhý rok svého působení na škole popud k ustavení prvého spolku v obci – sboru dobrovolných hasičů.

Požáry 1892

Novému neštěstí v obci však zabránit nedokázal. Osudného roku 1892 vyhořelo 17. července v obci 19 stavení a 20. srpna 49 usedlostí i se školou. Postižení obce bylo takového stupně, že bylo nutno zřídit při okresním hejtmanství v Hranicích zvláštní výbor pro pomoc vyhořelé obci v jehož čele stanuli okresní hejtman Coudenhove a komisař Bellegarde. Na sbírkách, které tento výbor organizoval, se sešlo 7 000 zlatých, které do obce přijel Coudenhove osobně rozdělit. Tato akce vynesla později Coudenhovovi i Bellegardovi čestné občanství obce.

Stavba nové školy

K přestavbě, či lépe řečeno stavbě nové školy, došlo v dubnu r. 1894 a stavba byla ukončena v září téhož roku. Do této doby se učilo v protilehlé kapli, protože Josef Sehnal z č. 48 žádal od obce za přenechání části svého stavení k vyučování po dobu tří měsíců 50 zlatých a to se zdálo obecnímu výboru příliš mnoho. Stavba školy byla zadána hranickému staviteli ing. Zachariáši Herrmannovi a konečný náklad na stavbu činil 6 913 zlatých a 36 krejcarů. Zedníci a nádeníci byli z Opatovic, stavbyvedoucího dělal František Klvaňa z č. 68. Stolařskou práci na škole prováděl místní stolař František Tomeček, železářskou místní kovář Josef Duchoň, tesařskou opatovický rodák Ant. Číhal z Rakova. Nátěry provedl Fr. Nehyba z Hustopečí n. B., klempířské práce firma Křička z Hranic a pokrývačské firma Potěšil z Lipníka n. B.

Otevření školy

Ke slavnostnímu otevření školy došlo 30. září 1894 za přítomnosti okresního hejtmana Coudenhova, okresního školního dozorce Kadeřávka a řady učitelů z okolí. Škola se stala téhož roku školou dvoutřídní a kromě nadučitele Karlíčka, začal na ní téhož roku působit podučitel Alois Doležel. Od 21. dubna 1899 začala na opatovské škole vyučovat i první žena ženským ručním pracím a to místní občanka Josefa Číhalová z č. 1. Nadučitel Karlíček podnikl se žáky školy také 18. června 1900 první celodenní školní výlet na hrad Helfštejn. Své úspěšné působení na škole ukončil v r. 1901, kdy byl přeložen do Velké u Hranic, kde působil do svého odchodu na odpočinek.

Požární sbor

Bylo již řečeno, že nadučitel Karlíček stál u kolébky sboru dobrovolných hasičů, kteří se v obci ustavili v r. 1889. Stal se prvním předsedou sboru, kdežto funkce náčelníka připadla tehdy Antonínovi Tomečkovi a jednatele Josefu Šumšalovi. Pro potřebu sboru existovaly v r. 1898 v obci péčí obecního výboru vybudované tři požární nádrže a požární zbrojnice. Sbor měl v r. 1898 43 členů a disponoval jednou čtyřkolovou stříkačkou bez pér a čtyřmi berlovkami.

Oslava Palackého

Nadučitel Karlíček se také přičinil o to, aby v obci bylo vzpomenuto též stého výročí narození Františka Palackého a to zapálením slavnostního ohně na kopci „U mlýna“ 13. června 1898.

Záhořan

Nadučitel Karlíček měl s paršovickým farářem Sehnalem a rakovským starostou Jančíkem podíl na vzniku druhého spolku v obci čtenářsko-pěveckého spolku Záhořan. Ten vznikl na sklonku roku 1896, když 31. prosince byly schváleny jeho stanovy. Prvním předsedou spolku se stal Josef Číhal, jednatelem Jan Číhal. Činnost záležela kromě čtení knih a časopisů v pořádání věnečků, výletů, plesových zábav i poučných přednášek z oboru zemědělství a ovocnářství. V počátcích své existence odebíral spolek z časopisů Hranicko-lipnické noviny, Lípu, Humoristické listy, Selské listy, Lidový týdeník, Hlas, Mír, Milotického hospodáře, Českého zvěrolékaře a Náš domov. Později odebíral též Dělnické listy, Českého dělníka a Libuši. Od faráře Sehnala dostával spolek darem Mír, od starosty Jančíka Selské listy a Lidový týdeník, od nadučitele Karlíčka Milotického hospodáře a od Františka Klvani Českého zvěrolékaře. V r. 1897 se spolek účastnil slavnosti založení českých měšťanských škol v Hranicích. Spolková knihovna čítala tehdy již 177 knih, mezi nimi i Hugovy Bídníky. Počet členů dostoupil v r. 1899 na 45.

Prapor

Velkou spolkovou slavností bylo svěcení spolkového praporu 11. června r. 1899. Kmotrou se stala manželka pozdějšího českého starosty v Hranicích a českého politika dr. Františka Šromoty, Amalie Šromotová, matkou praporu manželka nadučitele Karlíčka. Praporečníkem byl tehdy zvolen František Hasilík, místopraporečníkem Karel Šumšal. Slavnosti se účastnil i hranický Sokol, který provedl i ukázku cvičení. Na oplátku se členové spolku účastnili téhož roku sokolského sletu v Hranicích.

Spolek do r. 1914

Spolek odebíral do knihovny tehdy vydávané spisy Šmilovského, Karoliny Světlé, Kosmákovy i Třebízského. Sbírkami podporoval české školství, Ústřední školskou matici i spolek Komenský ve Vídni. V r. 1903 se účastnil oslavy počeštění Hranic. Slabší byla divadelní činnost spolku. Teprve v r. 1908 se vzmohl na pořádání divadelní hry „Diblíkova dceruška“. Do zpěvu před první světovou válkou nemělo pak členstvo zřejmě chuť. Spolková knihovna měla v r. 1919 312 svazků, v r. 1914 379 svazků. V roce 1910 dosáhla největšího počtu výpůjček, jichž bylo 709. Z časopisů odebíral tehdy Záhořan Hlasy z Pobečví, Selské listy, Selské hlasy, Užitečného rádce a Pozorovatele.

Od faráře Sehnala dostával spolek Venkovana a Našince, od nadučitele Kořínka Milotického hospodáře. Před první světovou válkou měl spolek dva čestné členy a to nadučitele Karlíčka a faráře Sehnala. Čestné členství bylo oběma uděleno za zásluhy o spolek při příležitosti Karlíčkova odchodu do Velké a Sehnalova životního jubilea.

Neúroda, sucho obec r. 1910

Kromě požárů byly do první světové války Opatovice postiženy neúrodou v letech 1896 – 1897 a suchem v r. 1910, kdy nepršelo od 14. června do 15. srpna, nebylo možno orat po žních a protože chyběly otavy, nastala nouze o píci. Obec měla tehdy 630 obyvatel, proti roku 1900 jich přibylo 84. V obci bylo 73 domkářů a 25 rolníků. Převládala tehdy vesnická chudina, která se mimo zemědělství věnovala hlavně tesařskému a zednickému řemeslu a za prací zajížděla do Ostravy. Něco obyvatelstva našlo také práci v černotínských vápenkách.

Životní úroveň

Životní úroveň obyvatelstva obce ilustruje nejlépe žádost obecního výboru o poskytnutí školní úlevy staršímu žactvu z r. 1909. V ní se uvádí, že v obci bydlí 73 domkářů, „vesměs lidí chudých, kteří s bolestí očekávají doby, kdy jim dítky při práci nápomocny budou“. Také zbývajících 25 rolníků se požáry zadlužilo a jsou odkázáni na výpomoc dětí zvláště při „nedostatku síly nádenické“.

Kulturní úroveň

630 opatovických obyvatel bydlilo ve 100 domovních číslech; čísla 99 a 100 vznikla v r. 1909. 16 osob neumělo tehdy číst i psát, avšak podle školní kroniky šlo vesměs o přistěhovalce z Valašska. Pouze číst znalo 11 osob. Opatovická dvoutřídka měla tehdy 125 žáků. O zdraví místních občanů pečoval lékař v Hranicích, když obecní výbor r. 1907 rozhodl, že se připojí místo lékařského obvodu kunovicko-kelečského k hranickému.

Hospodářské zvířectvo

Pokud jde o hospodářské zvířectvo, bylo r. 1910 v obci 357 krav, 69 koní, 404 prasat, 9 koz, 4 ovce, 74 úlů, 1 166 slepic, 71 hus a 6 kachen.

Obchod, řemesla

V obci byl hostinec, mlékárny na č. 35 a 40, 2 obchody se smíšeným zbožím, 2 kováři (nová kovárna Jana Pavelky byla r. 1895 postavena na obecním pozemku), 3 krejčí, 1 obuvník, 2 sedláři, 1 kolář (stolář) a 1 mlynář na větrném mlýně.

Katastr

Celkový katastr obce měřil 797 ha a 91 arů. Čistý katastrální výnos v r. 1910 byl odhadnut na 14 490,30 K. Obecní majetek měl rozlohu 514 ha a 42 arů polí, luk, lesa a pastvin. 27 podílníkům patřilo 108 jiter a 120 sáhů lesa. Velkostatek měl v katastru obce 282 ha a 97 arů pozemků, které byly v r. 1910 vesměs pronajaty. Rozpočet obce v r. 1909 vykazoval 4 836,40 K na příjmech a 4 816,68 K na vydání.

Komunikace

Obec měla do r. 1900 pouze dvě silnice do Hranic a do Paršovic, výstavba silnic v dalších směrech spadá až do našeho století.

Lípa

Do roku 1899 spadá stavba železného mostu přes potok u Hapalova stavení, který byl postaven nákladem 500 zlatých. Hapala postavil tehdy proti mostu nový kříž a usiloval o skácení duté stoleté lípy, která se nad tímto křížem rozkládala. Obecní výbor však zřejmě na radu nadučitele Karlíčka, rozhodl lípu, jako pamětníka tíživých časů roboty ponechat a opatřit ji železnými obručemi.

Odvodnění

V předvečer prvé světové války podnikla obec spolu s Paršovicemi odvodnění pozemků, které bylo provedeno na jedné třetině obecního katastru. S prací bylo započato v říjnu r. 1912. Týž rok přibyla obci další dvě domovní čísla 101 a 102, takže Opatovice v předvečer první světové války měly domovních čísel celkem 102.

Obecní výbor

Jak bylo již řečeno, byl v r. 1912 rozšířen též obecní výbor o tři členy. Čítal tedy dvanáct členů místo dosavadních devíti. Volilo se stále podle výše placených daní do tří volebních sborů a každý sbor od r. 1912 vysílal do obecního výboru po čtyřech zástupcích. Rozdělení na politické strany neexistovalo. Když opatovičtí občané v r. 1914 odcházeli na různá bojiště prvé světové války „bojovat za stařičkého mocnáře a zdar zbraní Jeho Veličenstva“, jehož vojsko na císařských manévrech v roce 1897 málem dovršilo katastrofu obce, postižené již beztak neúrodou, jistě netušili, že kráčejí vstříc epochálním událostem, které nejen smetly přežilou habsburskou monarchii, ale Velkou říjnovou socialistickou revolucí radikálně změnily dosavadní tvář světa. Psáti o tom bude však již úkolem místního historika a kronikáře, jemuž přeje autor tohoto příspěvku, podchycujícího starší dějiny obce, mnoho zdaru.

Literatura a prameny

V. Bartovský, Vlastivěda moravská, hranický okres, Brno 1909

L. Hosák, Historický místopis země Moravskoslezské, Brno 1938

B. Indra, Odboj města Hranic a jeho potrestání, Olomouc 1940

R. Janovský, Jana Kropáče z Nevědomí poddanské zřízení na panství hranickém, ČSVMO 1932

Jašková, Hosák, Indra, Hranice-dějiny města I, Hranice 1969

T. Krška, Hasičská kronika, Velké Meziříčí 1898 aj.

Mráček, Listář k dějinám města Lipníka, Program české reálky v Lipníku 1913 – 1914

A. V. Musiol, Soudní okres hranický, Hranice 1936

J. Radimský, Berňová registra, ČMM 1957

Z publikovaných pramenů byl použit publikovaný inventář fondu Vs Hranice (Roubic-Dvořáková) a Tereziánský katastr moravský od Radimského-Trantírka.

Z pramenů pobočky Státního archivu v Olomouci byl použit opis urbáře helfštejnského panství (registra loučná a kopaninná) z r. 1530, který je uložen ve fondu Pozůstalost Ant. Frela.

Z pramenů pobočky Státního archivu v Janovicích u Rýmařova byl použit urbář Jana Kropáče z Nevědomí z r. 1569, revidovaný koncept tohoto urbáře z r. 1663 a urbář z r. 1684.

Dále byl použit aktový materiál z fondu Vs Hranice, jak jej uvádí výše citovaný publikovaný inventář.

Z pramenů Státního archivu v Brně bylo použito privilegium Zdeňka Žampacha z Potnštejna z r. 1606, uložené ve fondu Listiny zemského soudu, dále lánový rejstřík, rektifikační akta, urbariální fasse, josefinský katastr a vceňovací operát pro Opatovice.

Z písemností archivního pracoviště v Potštátě byla použita kniha protokolů o zasedáních obecního výboru z let 1882 – 1916 a obecní pečetidlo z r. 1766 (uloženo ve fondu Archiv obce Opatovic).

Dále z fondu Národní škola v Opatovicích byla pro leta 1870 – 1914 použita školní kronika a z fondu Čtenářskopěvecký spolek Záhořan v Opatovicích pro leta 1896 – 1914 protokolní kniha a stanovy spolku.

Z archiválií pracoviště uložených v depozitáři Lipník nad Bečvou byla použita registra obdarování vesnic panství helfštejnského z r. 1616. Tato původně vrchnostenská archiválie je součástí městských písemností od r. 1633 a je dnes uložena ve fondu Archiv města Lipníka n. B.

Konečně byla použita kronika jezuitského misionáře Jana Drachovia založená v r. 1623, která je v depozitáři uložena ve fondu Archiv fary v Lipníku n. B.

Autor děkuje pracovníkům Státních archivů v Brně, Olomouci a v Janovicích u Rýmařova za ochotu při zapůjčování zmíněných archiválií.

-------------------------------------------------------

Ze strojopisné kopie převedl a upravil Jiří Pavelka.