DIETRICHSTEINOVÉ
Dietrichsteinové patří bezpochyby mezi nejvýznamnější moravské aristokratické rodiny.První zmínky o tomto rodu pocházejí údajně z počátku našeho tisíciletí. Tehdy žil v rakouských Korutanech Reinpertus z Dietrichsteina.
V Korutanech žili Dietrichsteinové po dlouhou dobu. Na přelomu 15. a 16. století bojoval s Turky Pankrác z Dietristeina (1446-1508). Jeho synové František (1476-1550) a Zikmund (1484-1533) rozdělili rod do dvou větví, a ty se ještě dále složitě větvily. Starší, hollenburská větev vymřela po meči Janem Douglasem z Dietrichsteina (1779–1861). Pro osudy Čech a Moravy měla význam větev Zikmundova.
Zikmund věrně sloužil císaři Maxmiliánovi a byl za to odměněn četnými statky. Jeho dva synové opět rozdělili rod na větev rakouskou a českomoravskou neboli mikulovskou. Rakouská větev přestoupila k protestantismu, ale po dvou generacích (Gundakar †1690) konvertovala ke katolicismu. Dosáhla poté hraběcí i knížecí hodnosti a vymřela Josefem Karlem Ferdinandem († 1825).
Větev mikulovská zůstala věrná katolicismu a habsburskému trůnu. Adam z Dietrichsteina (1527-1590) působil ve službách tří císařů, Ferdinanda, Maxmiliána a Rudolfa II. Jako vyslanec v Římě, kde působil od roku 1561, se marně snažil přimět papeže k povolení přijímání pod obojí a ke zrušení kněžského celibátu. Později byl vyslancem u madridského dvora a úspěšně vyjednával také s uherskými stavy o korunovaci Rudolfa II. V roce 1575 získal panství Mikulov, které se pak na dlouhou dobu stalo základem rodového majetku v českých zemích. Se svou španělskou manželkou vévodkyní Margaretou Kordobskou († 1609) měl celkem 7 dětí. Nejvýznamnějším potomkem byl nepochybně František Serafínský z Dietrichsteina (1570-1636).
František se narodil ve španělském Madridu a byl vychován jezuity v Praze a v Římě. V roce 1597 byl vysvěcen na kněze a o dva roky později jmenován kardinálem. Téhož roku byl zvolen olomouckým biskupem. Ve své diecézi obnovoval život klášterů, zvláště jezuitských, františkánských a kapucínských, podporoval jejich zakládání a vytvářel z nich centra rekatolizace země. V Kroměříži a Mikulově založil cenné knihovny a zřídil i vlastní tiskárnu. Hned od počátku vystupoval ostře proti všem nekatolíkům a snažil se je obrátit zpět ke katolicismu. Všem ostatním duchovním byl příkladem slovem i životem.Na jeho kázání chodilo i mnoho nekatolíků. Katolickým duchovním zakázal podávat podobojí.
Požíval velké důvěry císaře Rudolfa II., který jej vyslal do Říma, aby získal podporu v boji s Tureckem. Dokud se náboženská situace v zemi nevyostřila, byl poměrně oblíben i mezi moravskými stavy; těm zpočátku vadila pouze jeho neznalost češtiny. Na zemských soudech mu nedovolovali mluvit ani německy, ani latinsky, a tak se kardinál musel naučit česky. Díky své činorodosti v mnoha oblastech měl řadu nepřátel jak u dvora, tak v řadách katolického kléru. Od počátku 17. století zahájil ofenzivní protireformační politiku. Proslavil se i jako vojevůdce v roce 1605 při Bočkajově vpádu na Moravu. Velké diplomatické nadání prokázal při řešení sporů mezi Rudolfem II. a jeho bratrem Matyášem. Vzhledem k tvrdému protireformačnímu postupu byl mezi nekatolíky stále neoblíbenější.
Po pražské defenestraci v roce 1618 se snažil přimět vzbouřené moravské stavy k umírněnosti, ale byl jimi zajat a uvězněn. Následujícího roku jej stavové vyhlásili za nepřítele země a byl na věčnost z Moravy vypovězen. Po bitvě na Bíle hoře sice slavil velké vítězství, ale zároveň se u krále Ferdinanda II. spolu s Karlem ze Zierotina přimlouval za mírné tresty vzbouřencům a pro mnoho moravských stavů vymohl amnestii. Ve stejné době však zahájil nesmlouvavou protireformaci Moravy, a ihned vyloučil všechny nekatolíky ze správy městských rad. V roce 1622 vypověděl ze země všechny novokřtěnce, pak české bratry a všechny další nekatolíky, pronásledoval „naoko obrácené“ a hrozil nejtěžšími tresty. Po deseti letech jeho činnosti v zemi zjevní nekatolíci nebyli.
Za třicetileté války chránil Moravu před válečnými katastrofami ze všech sil a snažil se předcházet drancování. Pečoval i o ekonomické fungování země, organizoval dovoz obilí, staral se o cla. Podstatným způsobem také rozšířil movitý i nemovitý majetek svého rodu.
Jeho starší bratr Zikmund (1560-1602) a Maxmilián (1569-1611) zemřeli už předtím, a tak rozsáhlý majetek přešel na Františkova synovce Maxmiliána (1596-1655). Ten byl v roce 1631 povýšen do knížecího stavu. Se svými dvěma manželkami, Annou Marií z Lichtensteina (1597-1640) a Žofií Anežkou z Mannsfeldu (1619-1677), měl celkem 12 dětí.
František Antonín (1643-1721) se stal členem jezuitského řádu, působil jako profesor jezuitské koleje ve Vídni a psal latinské básně. Jeho mladší bratr Filip Zikmund (1651-1716) zvolil kariéru u dvora, stal se hejtmanem tělesné stráže a od roku 1711 nejvyšším císařským podkoním.
Potomci dalšího bratra, Maxmiliána († 1692), vynikli buď jako vojáci, ať už jde o Juliána (1680-1713), císařského důstojníka, či o Inocence (1684-1707), který padl v Uhrách, nebo jako církevní hodnostáři. Andreas Jakub (1689-1753) se stal roku 1747 salcburským arcibiskupem, mladší Ambrož (1682-1734) olomouckým kanovníkem.
Pokračování rodu zajistil jejich strýc Ferdinand Josef (1682-1698). Ten dědictvím a císařskými dary rozšířil rodové jmění Dietrichseinů tak, že se vyrovnali nejbohatším rodinám v monarchii.
Majetek po něm zdědil nejprve prvorozený Leopold Ignác (1660-1708) a po něm bratr Walter František Xaver (1664-1738). Jako mladší syn byl Walter původně předurčen k církevní kariéře, stal se kanovníkem v Olomouci a Pasově, ale později se oženil se Zuzanou Liborií Prakšickou ze Zástřizl (1637-1691). Díky tomuto sňatku zdědil po vymřelých Zástřizlech Boskovice. Jeho druhou manželkou byla Karolína Maxmiliána Pruskovská z Pruskova (1674-1734).
Dva z jeho synů, Jan Leopold (1703-1773), nejvyšší zemský komoří na Moravě, a Jan Adam Ambrož (1704-1728), zůstali bezdětní a rod pokračoval nejstarším Karlem Maxmiliánem (1702-1784). Ten jako vnuk Jiřího Kryštofa Pruskovského z Pruskova, posledního svého rodu, zdědil jeho majetek, erb a jméno. Od roku 1769 používal pak on i jeho potomci jména Dietrichstein-Proskau.
Jeho starší syn Jan Křtitel Karel (1728-1808), někdejší vyslanec Kodani, sice v roce 1782 prodal pruskovské statky pruskému králi, ale záhy, v roce 1802, zdědil majetek vymřelých hrabat Leslie (Nové Město nad Metují a další), opět se jménem a erbem, takže rozšířil rodový titul na kníže Dietrichstein-Proskau Leslie. Byl oblíbencem císaře Josefa II., doprovázel ho na jeho cestě do Banátu a Itálie. Zároveň vykonával funkci velmistra zednářské lóže rakouské provincie. Svobodným zednářem se stal už v době svého pobytu v Dánsku: vstoupil do kodaňské lóže „U tří hořících svící“. Janova manželka Marie Kristina, rozená hraběnka Thun-Hohensteinová (1738-1788), byla velmi vzdělaná a podnikavá žena.
Jeden z jeho čtyř synů, Josef František Jan (1780-1801), padl jako mladík v napoleonských válkách. Další, Jan Křtitel Karel (1772-1852), zdědil majetek vymřelé hollenburské větve Dietrichsteinů, ale protože sám potomky neměl, odkázal vše bratru Mořici Janu Nepomukovi (1775-1864).
Mořic byl vojákem a v roce 1799 padl v Miláně do zajetí, byl vězněn v několika francouzských městech a po roce propuštěn. Později s stal pobočníkem císaře Františka, prefektem dvorské knihovny a ředitelem dvorních numizmatických sbírek. Byla mu také svěřena funkce vychovatele nešťastného Orlíka, syna Marie Louisy Habsburské a Napoleona Bonaparta. Mořic byl posledním skutečným Dietrichsteinem, neboť přežil svého bezdětného syna Mořice Jana (1801-1852), vyslance v Londýně, i svého staršího bratra Františka Josefa (1767–1854).
František Josef zahájil nejprve důstojnickou kariéru a vyznamenal se v napoleonských válkách (v roce 1793 při útoku na pevnost Valenciennes). Později působil v diplomatických službách vídeňského dvora. Byl vyslancem dvora v Berlíně, Mnichově a Petěrburgu, kde se oženil s ruskou hraběnkou Alexandrinou Šuvalovovou. Manželství však, vzhledem k Dietrichsteinově přelétavosti, nebylo příliš šťastné, po několika letech se prakticky rozpadlo a Alexandrina žila převážně v Itálii. V letech 1808-1815 byl František Josef dvorským komisařem v Haliči. Na konci života žil v Anglii a proslul jako mecenáš věd a umění. Anglie se mu ustala vzorem moderního státoprávního uspořádání. Vedle toho načerpal řadu znalostí z ekonomiky a na svých rozsáhlých panstvích úspěšně prosazoval moderní průmyslové metody.
František Josef byl nepochybně velmi talentovaný a vzdělaný muž, ale zároveň pyšný aristokrat. Dokázal dát své pohrdání najevo i mocným politikům, například kancléři Metternichovi a jeho policejnímu ministrovi Josefu Sedlnitzkému, a způsobil řadu politických i společenských skandálů. Jejich vrcholem bylo odmítnutí Řádu zlatého rouna.
Jeho jediný syn Josef (1798-1858), vychovaný v Anglii a obeznámený s úspěchy britského průmyslu, byl jedním z hlavních iniciátorů založení Jednoty ku povzbuzení průmyslu v Čechách. Se svou manželkou Gabrielou Wratislawovou z Mitrowitz (1804-1880) neměl mužského potomka, pouze čtyři dcery, mezi něž rozdělil obrovský dietrichsteinský majetek. Terezie (1822-1895) se provdala za hraběte Bedřicha Herbersteina (1810-1861) a získala Libochovice. Syn Jan Josef (1854–po 1937) zdědil po matce jméno hrabat pruskovských a používal titulu Herberstein-Proskau.
Gabriela (1825-1909), provdaná za knížete Alfréda Hatzefelda, zdědila statek Lipník nad Bečvou, Klotilda (1828-1899) získala s manželem hrabětem Eduardem Clam-Gallasem Žďár nad Sázavou.
Čtvrtá dcera Alexandrina (1824-1906), se provdala za hraběte Mensdorffa-Pouily (1813-1871). Ten si nechal v roce 1869 císařem potvrdit dědictví jména, erbu a titulů vymřelých Dietrichsteinů. On a jeho potomci tak získali jméno kníže z Dietrchsteina na Nikolsburgu (Mikulově), hrabě Mensdorff-Pouilly.
Rod Poulilly patří ke staré francouzské lotrinské šlechtě a jeho počátky lze sledovat už od konce 14. století. Jméno Mensdorff přijali, když opustili Francii po Velké francouzské revoluci. V roce 1818 jim byl v Rakousku přiznán hraběcí stav.
Hrabě Emanuel Mensdorff- Pouilly (1777-1852) se oženil se Sofií Friderikou Karolinou vévodkyní sasko-koburskou (1778-1835). Tak se stali hrabata Mensdorffové příbuznými mnoha korunovaných hlav Evropy. Sofiiným bratrem byl Belgický král LeopoldI., sestra Julie se provdala za velkoknížete Konstantina, bratra ruského cara Alexandra I., a druhá sestra, Marie Louisa Viktorie, byla matkou proslulé anglické královny Viktorie.
Alexandr kníže Dietrichstein-Mensdorf byl pobočníkem císaře Františka Josefa I. Později byl vyslancem Petěrburgu, pobýval v Anglii, bojoval v severní Itálii a od roku 1860 působil jako mimořádný vyslanec ve Švédsku. V době polského povstání (1863) byl haličským místodržícím. O rok později se stal rakouským ministrem zahraničních věcí a v této funkci se bezúspěšně snažil zabránit prusko-rakouské válce. Obdobně prosazoval mír s Itálií i za cenu ztráty Benátska. Po mnoha neúspěšných mírových pokusech podal v roce 1866 demisi. V letech 1870-1871 byl rakouským místodržícím v Praze.
Jeho syn Hugo Alfons (1858-1920) se oženil s ruskou kněžnou Olgou Alexandrovou Dolgorukou (1873-1946) a jejich jediný syn Alexandr (1899-1964) byl s konečnou platností posledním nositelem jména Dietrichstein.
Jeho prastrýc Alfons Bedřich Mensdorff (1810-1894) získal sňatkem s Terezií Rozou z Dietrichsteina (1823-1856) jedno z dietrichsteinských panství – Boskovice. Zatímco Mikulov byl rodu zkonfiskován už v roce 1945, Boskovice byly Mensdorffům zabaveny až v roce 1948; dnes byly opět svým původním vlastníkům vráceny.
Petr Mašek: MODRÁ KREV. Minulost a přítomnost šlechtických rodů v českých zemích (Mladá fronta, Praha, 1992)